Ahojky,

nejsem z těch, kteří by plakali často, ale když už to na mě přijde, tak si pobrečím. Asi nejvíc slz jsem prolila, když jsem byla těhule.

Cloumaly se mnou hormony, takže stačilo málo, třeba roztomilé miminko nebo nějaká dojemná kýčovitá scéna ve filmu, a už jsem tahala kapesník. Štěstím (a taky úlevou) jsem brečela, když se mi po 30 hodinách v porodnici narodil krásný, zdravý syn.

Asi nejvíc jsem se styděla, když mě při absolventských zkouškách jedna zkoušející tak "dusila", že už jsem fakt nevěděla, co dál, a ty slzy prostě zastavit nešly... nakonec mi s takovým podivným úsměvem řekla: "Vždyť jste to uměla." - dostala jsem za 3.

Ale nejhorší vzpomínku mám z dětství. Měla jsem dědečka, hrozně jsem ho milovala. Jezdila jsem k němu na prázdniny, na víkendy, hráli jsme spolu hry, sáňkovali, bral mě na ryby...

Byl nemocný a v 58 letech zemřel na infarkt. Mně bylo 6 let.

Chápala jsem, že už dědu nikdy neuvidím, bylo mi z toho úzko... pak byl pohřeb, seděla jsem taťkovi na klíně a hrozně se mi chtělo brečet, ale říkala jsem si, že jsem velká holka, že brečet nebudu, a neuronila jsem ani slzičku. Dodneška nechápu, že jsem takhle přemýšlela, bylo mi přece teprve šest...

Když si na to vzpomenu, je mi fakt divně.

Proto všem říkám, když máte potřebu plakat, plačte, moc se vám uleví!

Sepy


Milá Sepy, třicetihodinový porod????!!!! Ne, tak to bych asi nezvládla ;-). A kdyby ano, rozbrečela bych se také.
Reklama