Jestliže si myslíte, že není možné tajit závažnou psychickou i fyzickou nemoc před rodinou, nechte se vyvést z omylu. Přečtěte si vyprávění dvaadvacetileté Klárky, která tajila před mámou i celou rodinou bulimii dlouhé tři roky...

bul

Nejste se sebou spokojená? Nemůžete projít kolem zrcadla? Připadáte si hnusná? Pozor! Nechci vás strašit, ale měla byste si na sebe dávat dobrý pozor, abyste nesklouzla do podobných problémů jako dnes dvaadvacetiletá Klára...

Klářin příběh

Není pro mě snadné začít. Kořeny téhle nemoci spadají kamsi do dávného dětství. Byly snad prapůvodcem posměvačné narážky spolužáků ve škole, nebo kritické poznámky rodičů o černé ovci? Netuším. Znám jen spouštěcí mechanismus, a tím byla maturita. Stresy spojené s pocitem odpovědnosti ve mně vyvolávaly záchvaty přejídání, takže jsem začala nekontrolovatelně přibírat. Přesně si pamatuji na chvíli, kdy jsem si poprvé strčila prst do krku s cílem vyvolat dávicí reflex. Bylo to o vánočních prázdninách, kdy zbytek rodiny odjel na hory a já zůstala doma se spoustou učení, ale také spoustou dobrot a cukroví. Strašně jsem se přejedla, bylo mi děsně zle a po cestě na záchod jsem přesvědčovala sama sebe, že to dělám jen proto, aby mi nebylo tak těžko. Překvapilo mě, jak to šlo ztuha. Musela jsem prstem v krku několik desítek minut zběsile kroutit, než šel obsah žaludku ven. Cítila jsem se pak úplně příšerně nejen po těle, ale i po duši, a přísahala si, že to bylo naposled. Nebylo.

S nástupem na vysokou se to naopak mnohonásobně zhoršilo. Z občasných excesů jednou za měsíc se začalo pomalu stávat pravidlo. Nejprve jen v noci, kdy už zbytek rodiny spal, ale potom i ve dne. Nedovedeš si představit ten strašlivý stres: „Teď jsou všichni v obýváku a koukají na televizi, tak honem rychle, hlavně ať mě nikdo neslyší.“ Utíkala jsem z rodinných oslav, ze svátečních obědů, z narozeninových pikniků, jen abych mohla jít zvracet. Bylo mi ze sebe samotné na nic, připadala jsem si falešná, špinavá, odporná. Občas jsem i celý týden nedokázala odejít ven z bytu a kolem zrcadel chodila se zavřenýma očima, jak mi bylo ze sebe špatně a jak jsem se nenáviděla. Když jsem jela někam s kamarády, kde nebylo možné nepozorovaně zvracet, vymýšlela jsem si různé výmluvy, proč nemůžu jíst (nejčastěji nevolnost, na tu se pak dalo svést i případné zvracení, když jsem něco přece jen snědla).

Dodneška nechápu, jak se mi to dařilo před mámou tři roky tajit. Naštěstí byla tehdy strašlivě zabraná do práce, takže si mě moc nevšímala. Pravidelně chodívala domů po desáté večer a pak ještě pracovala, třeba i do dvou, do tří do rána, když bylo třeba. Měla jsem tedy spousty prostoru a času. Nakonec nemoc vygradovala do takových rozměrů, že jsem klidně i celé dny trávila pouze jedením a následným zvracením a s tím spojeným pláčem, výčitkami a sebenenávistí.

Byl to až můj přítel, kterému jsem se s nemocí dokázala svěřit, a díky kterému jsem dnes vyléčená. Říct vše mámě jsem se ale strašlivě bála. Děsila jsem se toho, že mě odsoudí, že to nepochopí, že mi bude vyčítat. Vše ale bylo jinak. Příjemný ten rozhovor určitě nebyl, ale překvapivě se zlobila jen proto, že jsem jí vše tak dlouho tajila. A možná si vše i trošku vyčítala, že si pro samou práci nevšimla mých problémů. Bulimie mi hrozně moc ublížila. Kvůli ní jsem si úplně přestala věřit, lhala jsem lidem, které mám moc ráda, nedodělala jsem vysokou školu.

Teď jsem zdravá - byl to boj dlouhý a náročný, ale bulimie je konečně pryč. I když vyhráno ještě zdaleka nemám - musím se začít mít ráda a najít víru ve své schopnosti - jedno mi ta hrozná nemoc přece jen dala: znovu jsem si našla cestu k mámě, se kterou mám teď lepší vztah než kdykoli dřív!

Klára

Co je vlastně bulimie?

Mezinárodní klasifikace nemocí udává tyto základní symptomy, které je třeba brát v úvahu, když se lékaři rozhodují, zda se jedná, či nejedná o mentální bulimii:

  1. opakující se epizody záchvatovitého přejídání minimálně dvakrát týdně po dobu minimálně tří měsíců,
  2. pocit ztráty kontroly nad jídlem během této epizody - tedy například pocit „nic mne nemůže zastavit, musím se najíst“,
  3. zneužívání projímadel, diuretik, vyvolávané zvracení za účelem patologické kontroly případného zvýšení hmotnosti.

Podrobné informace o mentální bulimii najdete v našem článku...

 

Reklama