Že je tahle Zdena cvok, jsem věděla. Že je přímo posedlá vdavkami, to je o ní všeobecně známo, a že se nezastaví ve svém odhodlání prakticky před ničím, o tom nikdo, kdo ji zná, nemá pochyb.

Není to tak dávno, co mě tato všehoschopná osoba zburcovala SMSkou, že jestli si na ni hned neudělám čas, patrně to pro ni bude mít fatální následky po zbytek života.

Poslední, nač jsem měla náladu, bylo její líčení další megavážné situace, ke kterým u ní dochází zhruba třikrát do týdne. Jenže mi bylo jasné, že i kdybych odpověděla, že nemohu, třeba proto, že mám žlutou zimnici, stejně by přišla.


Tak přijeď
Vřítila se do obýváku, zacpala křeslo a nedechla se – od té chvíle jsem nějak nezaznamenala, že by se během desetiminutového souvislého monologu nadechovala…  No prostě je tak úžasnej... ne, nemůžu ho ztratit, musím si být jistá… to je objev roku… hele, tohodle už si vezmu…“

V pořadí byl asi dvěstěpadesátýdevátý adept na oltář během půl roku. Chudák, napadlo mě. Co asi provedl v minulém životě tak strašného, že dostává osudový kotel v podobě Zdeny?

„Tak to jo, to je terno… a co jsi tedy potřebovala, abych udělala já? Nechceš doufám, abych mu volala a líčila mu tvoje klady, že ne?“ vyděsila jsem se.
Po mně ne, ale po naší společné známé už něco v tom smyslu chtěla, myslím u jeho předchůdce číslo stotřicetsedm.

„Néé, jen jestli mám tohle dobře opsaný,“  povídá a strčila mi pod nos papírek s návodem patrně z internetu, ze stránek nějakého pomateného „mága".

„Tři kapky krve z levého malíčku, jeden vlas, trochu nehtů a chlup z podpaží,“ stálo v návodu. 
„Hmm, to asi nebude recept na domácí placky, viď?“ zažertovala jsem.
„Tohle je zaručenej způsob, jak z něho udělat sexuální hračku,“ pravila a oči se jí zlověstně zablýskly.
No nazdar. Jestli ten chlap přežije Zdenu, tak už všecko.

„A víš o tom, že upřímný to není, dobrovolný už vůbec, a etický ani omylem?“ Pokusila jsem se jí vrátit trochu rozumu. „Víš, že když si něčí náklonnost opatříš takhle, tak s tebou vlastně je z donucení? Že ho manipuluješ? Představ si sebe na jeho místě. Nechceš třeba kouzlo, abys byla přitažlivá – jsou to jenom bylinky a med, co dohromady dělají neodolatelnou vůni, bylo by to víc na něm,“ zkusila jsem to.

„Hele, mám to dobře, nebo tam ještě něco chybí?“
Kdepak, tahle osoba pozbyla poslední zbytky rozumu a mozek odložila neznámo kam.
„No, asi tam nic nechybí.“
„Fajn, díky, večer se máme sejít. Na svatbu jsi zvaná,“
v momentě z ní v křesle zbyla jenom divoká voňavka.
Chvíli jsem si zkoušela představit, co se bude v následujících hodinách dít, ale představa byla příliš strašná.

Z nervního krev neteče
Se smotaným papírkem, obsahujícím nakrouhané nehty a části porostu jejího těla, vybavena ostrou jehlou, vyrazila směrem do malého baru na Vinohradech. Už tam stál.

„Dala bych si dvě deci červeného,“ usmála se na barmana. „A co ty, Petře?“ zamrkala na nic netušícího beránka, kterého hodlala za chvíli obětovat.
„Pro mě bílé, prosím.“ Chyba! V bílém víně budou její záludnosti zřetelně plavat!
„Nechceš napřed kafe?! Jsi bledý, to bude od tlaku.“
„No tak dobře, tak tedy kapučíno, prosím.“ Chyba!!
„Pán si dá černé, protože to zvyšuje prokrvení,“ objednala za něho.
Jestli bylo tohle tomu pinglovi divné, tak to byl jen odvar z toho, co viděl za chvíli.

Barman donesl objednané nápoje. Tak teď jak umístit do jeho kávy všechny nástrahy a ještě tři kapky krve? Jehlu si zapíchla pohotovostně do kalhot v místě na stehně…

„Představ si, že moje kamarádka má manžela, a ten pracoval jako autobusák a strašně dlouho každý den musel vydržet bez toalety. Teď je na operaci s prostatou, chudáček. Možná to mezi nimi v sexu už nikdy nebude, jak to bývalo. To je hrozné, viď?“
„Ano, to jistě není nic příjemného. Snad se z toho dostane,“
 zareagoval.
„Kdy jsi byl naposledy na záchodě? Jestli to bylo déle než dvě hodiny, měl bys jít.“
„No nevím, ale tak dlouho asi ne.“
„A co když jo? Tak raději běž!“
„Nechce se mi.“
„To je právě nejhorší. Jdi, ať jsi zdravý. Jsem z toho celá vystrašená. Ta prostata – to je hrob!“

Výraz vystresovaná chudinka jí šel vskutku bezvadně. Nedivím se, že opravdu odešel na záchod.

Vrhla se k jeho kávě a vytřepala do ní obsah papírku.
Rituálně položila na kraj stolu malíček, zavřela oči a bodla. Zraněný prst následně žmoulala nad jeho kávou.
Jenže… v momentě, kdy je člověk nervózní, stáhnou se mu všechny žilky a v člověku by se, jak známo, krve nedořezal. Jak vidno, ani nedopíchal.
Tak znova položit a bodnout… a nic. A ještě mnohokrát…

Za okamžik měla malíček jako cedník, čas ubíhal a stále nic… zoufale se bodala a následně urputně vytřepávala a ždímala svůj prst nad hrnkem.
Nakonec, jsouc zdecimovaná a vynervovaná, přece jen vycedila do kávy, co potřebovala.

Vítězoslavně vzhlédla, aby spatřila totálně vytřeštěného barmana.  
Celou dobu byl ten člověk doslova přehozený přes pult a zděšeně celé její akci přihlížel.
„No co, dám si ještě jednu dvojku a pánovi to bílé.“

Celá historka má šťastný konec pro onoho nic netušícího chudáka. Když Zdena líčila svoje hrátky s magií, dodala téměř s pláčem:
„A představ si, že já se skoro zmrzačila, a ten holomek se nakonec toho začarovanýho kafe celej večír ani nedotkl!“

Taky máte pocit, že mu to ten barman nějak řekl? :-)

Reklama