Milé vrchní velení,

posílám malý příspěvek k dnešnímu tématu. Krásný den,

Z_U_Z_U


Jako asi každý, i já mám čas od času vražedné choutky. Musím ale říct, že od jisté doby tyto pocity prožívám trošku jinak. Jednoho krásného letního dne jsem proběhla v předsíni kolem zrcadla a náhlý šok mi zatavil nohy do lina. Koutkem oka jsem totiž postřehla v jeho lesklé hladině neidentifikovatelné cosi!!! Divoce vlající hříva, cukající oko a ústa otevřená v nelidském jekotu mě utvrzovala v tom, že to nemohla být lidská bytost. Po době, která byla nutná k probrání se z největšího úleku mi došlo, že onen hororový výjev jsem vlastně já, a pevně jsem se rozhodla, že takhle to dál nejde!!!

Od toho dne se všechno snažím řešit v klidu... naše dvě drahé kočky rozcapávající sraženou lahev s olejem po celé kuchyni, koupu je s jistou dávkou škodolibosti, přesvědčujíc sama sebe, že kuchyň stejně potřebovala uklidit a ony budou mít po olivovém oleji tak krásně lesklé kožíšky, že strčí do kapsy kdejakého kočičího šampiona a já budu za vzorného chovatele. Odpadky, které štěně vybufetilo z koše a roztahalo po celém bytě, sbírám s vědomím, že alespoň nemusím odpadkáč potupně přehrabávat, abych vylovila všechno, co můj drahý dvouletý synek ocenil jako nepoužitelné a našlapal do koše (vesměs doporučené dopisy, mobilní telefon a podobné zbytečnosti). Policistům neustále parkujícím na místě pro invalidy vypouštím kola s veselým popěvkem na rtech a dobrým pocitem, že jsem udělala něco pro jejich fyzičku. Rozhodla jsem se prostě, že se nenechám zdeptat, naopak, že mateřskou dovolenou vezmu jako jakousi formu bojového cvičení a způsob, jak prověřit svou statečnost a odolnost :o)

Největší vražedné choutky jsem ale měla během svého manželství, které je bohu dík už definitivně vyřešené. Některé čtenářky z dřívějších debat vědí, že exmanžel (osobně používám raději označení nebožtík, přijde mi osobnější) nechodil daleko ani pro pivo, ani pro ránu, tehdy jsem bohužel neměla kam odejít, tak jsem v rámci přežití najela na systém drobných satisfakcí :o)

A tak jsem mužíčka po jeho nočních opileckých výstupech léčila česnečkou šmrncnutou gutalaxem, s písničkou na rtech mu do trenek sypala chloupky ze šípku (kdo zná, ví, že koušou víc než pytel blech) toaletní papír lehce postřikovala francovkou v rozprašovači (musíte pořizovat navoněný, aby překryl lehké francovkové aroma a nechejte uschnout, po použití se účinek projeví).

Balení na služební cestu nechával výhradně na mně, a tak když jsem měla informace o tom, že nejede pracovně, ale na zálety, balila jsem mu výhradně červené trenky se sobíky a zelené ponožky, nucené soužití s ním jsem si prostě v rámci přežití lehce zpříjemňovala :o))

Když byla situace neúnosná a já odcházela, dlouho jsem se rozmýšlela, zda najmout ukrajince nebo právníka. Po zvážení všech pro a proti mi sice bylo jasné, že pořízení betonových sandálků by mě vyšlo levněji než rozvod, ale vzhledem k tomu, že nebožtík měl dva metry a místní rybník v nejhlubším místě jen metr osmdesát, nezbylo mi než mu na rozloučenou zlomit zápěstí a odejít jako mírumilovná ženská, nezatížena špatným svědomím z porážky vola na černo.

Tolik o mých vražedných choutkách, všem čtenářkám i redakci přeji krásný den bez srážek s potencionálními nebožtíky :o)))


Milá Z_U_Z_U,

děkuji za dnešní první ranní příspěvek k tématu Kdy bych vraždila, koho, jak, kým a čím. Popřípadě, kdy jsem měla chuť někoho zabít.

A také se těším na další. Vždyť toto téma se jistě týká každého z nás. Neříkejte, že vás poslední dobou nic nerozčílilo natolik, že jste sama sobě snad potichu řekla: Já ho (je, ji) zabiju.

Svěřte se nám s tím, jakou smrt jste pro trapiče plánovala, kde jste je viděla viset, ve kterém jezeře se topili, která sekačka je mašírovala atd.

Dnes z mého pohledu nejzábavnější příspěvek odměníme. A možná tu mám i nějakou cenu, za kterou mne zabijete :)

Tak pa, pa, Berušky, těším se na vás v mejlíčku a doufám, že mi pošlete nějaké pěkňoučké dopísečky...

Své příspěvky pište na

redakce@zena-in.cz

Reklama