Pořekadlo, že v nouzi poznáš přítele, by se mělo tesat do kamene. Už jsem se několikrát přesvědčila, že je v něm hodně pravdy. Naposledy nedávno, kdy jsem se ocitla v nepříjemné situaci. Na trapas se zapomenutou peněženkou asi dlouho nezapomenu.

Když máte na noze ortézu a chodíte o berlích, je vám kabelka spíš na obtíž. A tak vezmete za vděk batůžkem, který vám uvolní ruce. Přendala jsem všechny důležité věci z kabelky do batohu a vydala se na kontrolní sono. Hlavně nezapomenout mobil, klíče a doporučení od lékaře.

pomoc

Sono dopadlo dobře, a tak jsem se vydala na cestu zpět. S berlemi jsem to ještě moc neuměla, takže mi autobus ujel před nosem. Další měl jet až za půl hodiny, byla zima a v břiše mi kručelo hlady... mám tady stát takovou dobu, ptala jsem sama sebe otráveně a rozhlédla se po nějakém „záchranném“ bodu. A vida, příjemná pizzerie pár kroků od zastávky. Fajn, dám si něco k jídlu a přečkám v teple.

Dobelhala jsem se do restaurace, objednala si jídlo a pití a otevřela rozečtený časopis. Bylo mi fajn a do prázdného bytu jsem nespěchala. Odjezd jsem odložila na další autobus. „Dám si ještě kapučíno a pak zaplatím,“ řekla jsem číšnici.

Za chvilku přinesla kávu a účet. Stála nade mnou, a tak jsem začala hledat peněženku. Zalovila jsem v útrobách batohu, v tu chvíli mi došlo, že peněženka zůstala doma v kabelce. Polilo mě horko a začala jsem překotně přehrabovat batoh, jako by se tam ta peněženka měla narodit... nenarodila a číšnice lehce znejistěla.

„Strašně se omlouvám, je mi to hrozně trapné, ale zapomněla jsem peněženku.“ Slečna protáhla koutky a dala oči v sloup. Co jsem také čekala. Připadala jsem si jako nějaká podvodnice.

V tom mě napadlo zavolat sousedce Ivance, která mi venčila psa a měla klíče od mého bytu. Modlila jsem se, aby byla doma. Zvedla to okamžitě a já jsem jí vylíčila, co se mi stalo. Trochu se zdráhala hledat v mé kabelce, ale pochopila mou situaci a přislíbila pomoc. Číšnice s úlevou odkráčela a já jsem se v duchu omlouvala Ivance, že ji zatahuji do svého problému.

Netrvalo dlouho a Ivanka se objevila s mou peněženkou v ruce a se shovívavým úsměvem na tváři.

„Strašně moc ti děkuju, ani nevíš, jak je mi to trapné,“ kála jsem se, ale Ivanka mne zarazila: „Trapné by bylo, kdyby kamarádka kamarádce nepomohla!“

Myslím, že k tomu není co dodat.

Čtěte také:

Reklama