Ve třech letech mě za velké slávy odvedli poprvé do školky. Bílé punčošky, šatičky s límečkem a cůpek s mašlí měly všemu dodat slavnostní ráz. Školička byla nová, postavená v moderním stylu za vydatného přispění rodičů při akcích Z.

Už při prvním vstupu se mnou začali všichni čerti šít. Všude jsem se drbala, pokuckávala, a vůbec nedělala to, co soudružka učitelka chtěla. Spánek po obědě vůbec nepřipadal v úvahu. Rušila jsem ostatní a nepomáhaly ani domluvy a výhrůžky. Ten den si maminka vyslechla, jaká jsem zlobivá, a jestli se to nesrovná, budou mě muset vyřadit. Mamka vůbec nechápala, co to se mnou je, protože jsem přece vždycky byla způsobná a dobře vychovaná holčička.

Když se situace nelepšila a já byla dál jako vyměněná, našla mi mamka školku na druhé straně města a přihlásila mě do ní. Všechno bylo bez nejmenšího problému. Nikdo si to neuměl vysvětlit. Byla jsem hodná šikovná holčička, na kterou pěly soudružky jen chválu. Obrat nechápala ani učitelka z předchozí školky, která se na mě přišla podívat.

Vše se vysvětlilo až mnohem později. U lékařky modernizovali ordinaci a strop obložili dřevem. Jak jsem vešla dovnitř, začala jsem se ošívat, špatně se mi dýchalo a najednou bylo vše jasné. Vadilo mi dřevo nad hlavou. Vadí mi dodnes.

Další věcí je, že už jako dítko jsem nechápala, jak můžou děti chytat do ruky pavouky. Při pohledu na tu osminohou obludu na mě šly mrákoty. Pavouk velikosti špendlíkové hlavičky mi v očích narůstá do obřích rozměrů. Ač špatně vidím a nejsem schopná přečíst nápis na plakátu, večer, když je zhasnuto a běží jen televize, vidím ten pohybující se stín okamžitě.

V tu chvíli se moje nadměrné tělo mění v tělo hadí ženy a já jsem během okamžiku na stole. Vřískot, který by zastínil poplašnou sirénu, oznamuje celé vesnici, že se u nás vyskytl pavouk. A pocity při „střetu“ s tímhle odporným tvorem? Po čele se řine pot, srdce až v krku, jekot se žene z hrdla ven, tělo se celé třese a tep se nedá změřit.

Po zabití vetřelce (což musí bezodkladně provést kdokoliv) přichází pocit na zvracení, ledové ruce a nohy a pocit hnusu. Nevadí mi „jen“ živý, ale i na obrázku nebo z gumy. Nikdy bych si nedala přívěsek pavouka na řetízek. Před lety se prodávali skákací s hadičkou a já z toho měla málem smrt.

Všichni v mém okolí vědí, že trpím touto fobií, tak si nedovolí ani žertem přijít s něčím osminohým. V určité situaci bych snad byla schopná i zabít.
Sousedé jsou vstřícní a v době, kdy jsem sama doma a ozve se od nás řev, někdo vždy přiběhne a s nasazením vlastního života převrátí byt vzhůru nohama, jenom aby vetřelce ulovil.

Při představě léčby pavouky a snahy odborníka mě přesvědčit, že jsou to kouzelná zvířátka nosící štěstí, zůstanu dobrovolně neléčeným arachnofobikem.

A jak se s takovou fobií žije? Pokud vám zrovna něco osminohého nepřeběhne přes cestu nebo neleze po zdi, je to paráda, ale jak k tomu dojde, je zle. Lidi, kterým pavouci nevadí, vaše jednání nikdy nepochopí. Považují vás přinejmenším za hysterku. V tu chvíli je vám to samozřejmě úplně fuk, zač vás někdo považuje, ale po opadnutí nejhoršího šoku máte chuť dotyčnému zakroutit krkem.

A další věcí je, že arachnofobik nikdy neuzná tu samou fobii u někoho druhého, pokud bude potřeba zlikvidovat pavouka. Vím to podle sebe. Když se v mém zorném poli mihne pavouk, vůbec mě nezajímá, jestli se někdo druhý také bojí nebo štítí, ale okamžitě vřískám a vyžaduji likvidaci. Jestli se ten druhý člověk cítí stejně, je mi v tu chvíli úplně jedno. To mi vypne mozek a funguje jen místečko řízené fobií. Ať se snažím sebevíc, s tímhle nejsem schopná udělat zhola nic.

kominice

Naprosto vás chápu, alespoň co se pavouků týče. To bych spíš umřela než vzala tu chlupatou změť nohou do ruky. Nevadí mi jen pavoučci „babího léta“…

Reklama