Ahoj holky, rozhodla jsem se napsat, i když vím, že mi nemůžete pomoct. Ale i rada nebo spíš povzbuzení může někdy znamenat hodně, protože moje situace je chvílemi opravdu hrozná a já sama nevím, co mám dělat a kde se stala chyba. Na některé otázky nejspíš odpověď ani nenajdu, ale i tak bych se ráda se svým příběhem podělila, možná jako memento pro ostatní.

Mému synovi Tomášovi bude na podzim osmnáct. Jako malý kluk byl nesmírně hodný, milý a šikovný. Když šel do první třídy, uměl už číst. Dodnes si pamatuji, jak se pyšně přihlásil, když se paní učitelka ptala vykulených prvňáčků, jestli někdo z nich pozná, co je tiskacím písmem napsáno na tabuli. Následovalo nádherné období, kdy můj syn nadšeně uháněl do školy, doma psal úkoly a radoval se, že ví všechno líp, dřív a snadněji než jeho spolužáci. Celý první stupeň byl premiant třídy a opravdu spolehlivý a bezva kluk. Proto mě ani nepřekvapilo, když mu učitelka doporučila přestup na víceleté gymnázium.

Zkoušky zvládnul snadno a od září nastoupil do nedalekého okresního města do primy místního gymnázia. Musel sice z naší vesnice denně dojíždět, ale moc se mu tam líbilo a měl radost, že už je takhle velký a zodpovědný oproti svým jiným vrstevníkům. Na gymplu už nebyl premiant, ale snažil se a dokázal se udržet první rok na dvojkách, další potom na pár trojkách.

V tercii přišel zlom. Najednou se mu učit nechtělo. Přestalo ho bavit i ranní vstávání. Kromě toho začal dělat fotbal v jiném mančaftu, takže ještě odpoledne dojížděl na tréninky. Někdy toho měl asi opravdu hodně, proto jsem mu poklesky v učení tolerovala a nenutila ho se dřít do školy tolik, kolik by nejspíš bylo potřeba. Výsledek se dostavil – prospěchově se docela zhoršil a kromě hromady trojek přiletěla i první čtyřka. Mimo to začal kamarádit s partičkou kluků ze třídy, o kterých ještě loni prohlašoval, že to jsou hajzlíci a flákači. Najednou byli prima a ostatní jim nerozuměli.

Ve kvartě už na učení kašlal zcela programově a před pololetím mě třídní profesorka vyzvala, jestli by nestálo za úvahu změnit školu. Kvarta je devátá třída, takže může zkusit přejít kamkoliv jinam na běžný čtyřletý studijní obor. Přemýšleli jsme doma, jak se dalo, a usoudila jsem, že to je asi nejlepší řešení. Než ho trápit na gymplu, na který nejspíš nemá, tak ať jde raději dělat něco jednoduššího, co by ho bavilo.

Ukázalo se, že to není tak jednoduché. S několika trojkami a dvěma čtyřkami se žádná střední škola nehrnula, aby po něm jako budoucím studentovi toužila, mimo to byl značně znevýhodněn už při samotném přijímacím pohovoru (přestup z víceletého gymnázia prý bez zkoušek není možný – to nám řekli ředitelé naprosto všech dotázaných středních škol), protože se mu počítal průměr, jako by šel ze základky, takže byl vůbec zázrak, že se na druhé kolo do bodovacích tabulek přijímacího pohovoru vešel.

Od září nastoupil na obchodní akademii. Pro kluka to není zas tak špatná volba, navíc plánoval, jak po maturitě půjde studovat dál a bude jednou pracovat v bance nebo podobné instituci. Možná si to i tak představoval, ovšem nedělal pro to zcela nic. Na této škole usoudil, že když zvládnul jakž takž gympl, vyžije i tady z podstaty, takže se učit přestal zcela. První ročník proflákal, dostal nějakou důtku za pozdní příchody (neustále zaspával) a pár neomluvených hodin (prý to „nějak zblbnul“) a nasliboval, jak se bude snažit a jak už dostal rozum a jak už ví, co chce.

Měla bych asi v této chvíli podotknout, že v průběhu prvního ročníku jsem se rozvedla s manželem. Náš vztah nebyl nijak ideální, nikdy se o nic nestaral a nezajímal, mimo to byl neustále pracovně mimo domov, děti jsem víceméně vychovávala já sama a jeho metody byly spíš represivní, žádné povídání, společná práce, komunikace – to se u něj nepěstovalo. Když jsem si tedy v průběhu doby našla přítele a rozhodla se ustrnulý vztah s manželem ukončit, reagoval na to tak, že komunikaci s dětmi zcela přerušil. Odstěhoval se, já si pořídila s dětmi vlastní byt. Na moje občasné výzvy, že by bylo dobré, aby byl především s klukem ve stálém kontaktu a nepodrážel mi nohy a snažil se tlouct na stejnou stranu, reagoval tak, že já jsem to chtěla a já mám děti, tak ať se starám sama.

Za rok a půl od našeho rozchodu se s klukem viděl sotva párkrát. V té době se Tomáš začal měnit před očima. Jednak absolutně nepřijal mého přítele, ačkoliv ten se snažil k němu přistupovat opravdu přátelsky a hodně otevřeně a velkoryse. Ačkoliv jeho vlastní táta na něj kašlal, o jiného nestál. To by se ještě dalo pochopit. Nicméně v té samé době mě zvolna přestal respektovat, mimo to se chytnul špatné party. Kdyby jenom cigára a alkohol, tady se hulila tráva a programově chodilo za školu. A samozřejmě – cokoliv, co souviselo se školou a povinnostmi, bylo „shit“. Také začal lhát, a to hodně.

Jakýkoliv můj apel na Tomáše byl k ničemu. Po dalších provalených absencích měl podmínečné vyloučení ze školy. Nasliboval hory doly, ale nedokázal je vydržet ani týden. Mimo to tonul v dluzích, neušetřil ani korunu, ačkoliv chodil na drobné brigády, peníze okamžitě rozfofroval a neustále si půjčoval. Na moji snahu mu radit, pomoci nebo ho nasměrovat, reagoval podrážděně, takže jsme se víc a víc hádali. Kolikrát na mě řval víc a hnusněji než kdysi jeho otec. Kromě toho odmítal nejen respektovat mě, ale jakékoliv hodnoty, které jsem po něm požadovala.

Snažila jsem se situaci řešit s otcem, ale zájem pomoci mi byl minimální. Snad jen že prý ať ho pošlu tedy k němu, že on by s ním vyšel v pohodě, protože já ho pořád do něčeho nutím, a to je špatně. Po jedné hodně tvrdé hádce (následovala po Tomášově drobné krádeži v mém bytě) jsem mu to tedy v afektu navrhla. Ať si jde k tatínkovi, když má pocit, že mu je u mě špatně.

A tak šel. Od okamžiku, kdy odešel k otci, se mnou téměř přerušil veškeré kontakty. Naopak, když ho náhodou někdy potkám nebo kontaktuji po telefonu (osobně jsme se viděli za dva měsíce třikrát, na domluvené schůzky nechodí), je na mě drzý a mluví sprostě. Trávu hulí vesele dál, spíš víc než míň (ostatně jeho otec rovněž, aniž by ji považoval za něco špatného), do hospody chodí zcela nerušeně (protože tatínek razí liberální výchovu ve stylu „vždyť je dospělej, tak musí mít svůj rozum“), na školu kašle už zcela systematicky, nasázel další áčka a v tuto chvíli má před sebou vyhazov. Pokud milostivě dochodí poslední měsíc a nepropadne z ničeho (což by byl opravdu zázrak), smí odejít na vlastní žádost a zkusit si najít jinou školu, kde ho nechají dokončit chybějící dva roky. Ale pokud ani tohle nedokáže, ředitel ho vyrazí bez pardonu a s červeným vykřičníkem ještě během června.

A já teď nevím, co mám dělat. Komunikuji se školou, třídní profesorka je z něj podobně zoufalá jako já, ale snaží se mu pomáhat, čehož si on ovšem neváží. Otec nehodlá řešit nic, protože má názor, že zkrátka kluk musí vědět, co chce dělat, takže se ho ani nesnaží přimět k faktu, že nejprve jsou povinnosti (učení, úkoly, úklid) a teprve potom zábava – a ta ještě pouze v návaznosti na výkon a výsledky. Prostě ho nechává zcela být, má totiž rovněž přítelkyni, takže kluk ho až tak příliš nezajímá, mimo to je přesvědčený, že jeho metoda je nejlepší a domnívá se stále, že pokud Tomáše ze školy vyrazí, on sám teprve přijde na to, že to byla blbost.

Já se ale bohužel bojím skutečnosti, že on na to nepřijde. Bojím se faktu, že jeho pohrdání hodnotami a pokles k nejpohodlnějšímu životu flákače, co nic nechce, nic nemusí, o nic se nezajímá, nemá žádné sny ani cíle, je už téměř na samém dně. Maluji si černé vize, že kdyby si i po vyhazovu ze školy našel práci, dříve či později ho z ní vyhodí, protože bude mít opět zaspání anebo áčko. Pak skončí na pracáku, čuchne k nemakačení za pár peněz, bude lauzrovat ještě víc a skončí jako spodina. Pokud i nakrásně využije příležitosti a najde jinou školu, nevěřím, že by se najednou tak zlomil a dokončil ji. Tím spíš, že se mnou se o tom odmítá bavit, nadává mi a jakoukoliv moji snahu tvrdě neguje. Dnes už navíc asi ani není cesta zpátky, kdyby se vrátil domů, můžou mi taky zůstat jenom oči pro pláč.

Jsem z toho zoufalá. Ztratila jsem syna, který byl opravdu fajn, šikovný a talentovaný, navíc hodný a prima. Bojím se skutečnosti, že tímto tempem je kluk na šikmé ploše dřív, než se ráno probudí. Pokud už po ní nejede, aniž o tom vím – někteří týpkové z řad jeho kamarádů by mě ani nepřekvapili jako drogoví dealeři nebo drobní čórkaři. Nepomůže mi ani laxní manžel, ani ještě více laxní kurátorka, kterou jsem se snažila prosit o pomoc už v zimě, ale to jsem netušila, že od sotva dostudované dívenky bez vlastních prožitých zkušeností či nějaké dlouholeté praxe můžu těžko čekat víc než pár čárek do vyřízených případů, absolutní souhlas s manželovým postupem a naopak absolutní nesouhlas se vším, co konám já. Snažila jsem se zařídit terapii s psychologem, ale manžel tímto způsobem pomoci pohrdá, tudíž syn jím pohrdá ještě víc. Oni pomoc nepotřebujou a já: ať si prý jdu, kam chci.

Upadám zvolna do letargie a nemít mladší dcerku, spolehlivou a zodpovědnou studentku, která je naprostým opakem svého staršího bráchy, asi bych už byla z celé věci na prášky. Sice je pravda, že od okamžiku, kdy je Tomáš u otce, už se s ním alespoň nehádám a žiju v relativním klidu, ale jakmile zjistím nový vývoj situace (jako teď čerstvě ten aktuální vyhazov), ihned mě to zase srazí na zem.

Omlouvám se, že jsem se tak rozepsala a děkuji všem, které jste dočetly až sem. Děkuji i za vaše názory, snad mi pomůžou si alespoň trochu všechno srovnat v hlavě.

  

Reklama