Modrooká blondýnka Jana je ve skutečnosti Michal. Jenže od dětství se cítí být ženou. V dnešní rozhovoru Jana mluví o rozdílu mezi homosexuály transsexuály a také o tom, proč není změna pohlaví u nás tak snadná, jak se zdá.

trans

Od první chvíle, kdy jsem viděla Janinu fotku, bylo jasné, že to není tak úplně obyčejná holka. Bylo jasné, že vlastně ani není holka. Potkala jsem se s ní, jak s většinou ostatní lidí, na sociální síti. Chtěla si povídat a hned na úvod předeslala, že je transsexuál. Ptala se, zda mi to vadí. „Jsi v pohodě,“ napsala jsem a hodily jsme řeč. Bavila mě její specifická mluva. Přesně takhle totiž travestity překládají filmové komedie. Doteď jsem myslela, že to filmaři záměrně přehání. Nepřehání. O týden později jsem Janu navštívila v jejím bytě, aby vznikl následující rozhovor.

Janě je 37 let, její skutečné jméno je Michal. Tvrdí, že se za sebe nestydí a své ženství ukazuje hrdě světu. O čemž jsem zapochybovala ve chvíli, kdy jsem vytáhla foťák. Velice se zdráhala a pořízenou fotku mi nakonec nepovolila použít. Bude vám muset stačit následující popis. Na koženkovém gauči naproti mě sedí výrazně nalíčený muž s hrubými obličejovými rysy. Do očí mu padá pár pramínků vlasů z blond paruky, které vždycky legračním způsobem odfoukne. Má na sobě červené šaty velikosti XXXL. Je robustní postavy a skrze punčochy prosvítá bujný porost jeho neoholeným nohou. Jeho boty na vysokém podpatku jsou pečlivě vyleštěné. Jana, jak si tento muž říká, se cítí být ženou. Budu to respektovat a mluvit o něm jako o ženě.

Jano, kdy jsi poprvé zjistila, že s tebou něco není tak úplně ok?
Zlatíčko, tak za prvé si myslím, že jsem ok, ale vím, co chceš říct. To už je dávno. Do maminčiných šatů jsem se tajně oblékala už jako dítě. Pak v pubertě to bylo nejhorší. Kdy začínají bujet ty hlavní rysy jednotlivých pohlaví.

Promiň, že se teď směju, ale vzpomněla jsem si na první sloku písně Jsem gay od Nightwork. Znáš ji?
Znám, je to vtipné. Kdybych ale měla jít do detailů, tak tam míchají transsexuály a homosexuály dohromady. To je obvyklá chyba. Já ti řeknu, jaký je rozdíl mezi transsexuály a homosexuály. Homosexuálům se líbí muži. Sami se ale cítí být mužem. Kdežto nám se líbí muži, ale cítíme se být ženou. Tedy uvězněnou v tomhle těle, což je trápení navíc.

Jak ses vlastně smiřovala s tím, že nejsi tím pohlavím, kterým se cítíš? Že jsi ve skutečnosti, přiznejme si to, muž?
Špatně. Jak už jsem zmínila, v té pubertě a dospívání to bylo peklo. Holkám kolem mě rostly prsa, oblily se postavy a já jsem se musela začít holit. Začala jsem svoje tělo nenávidět. Připadala jsem si v něm úplně uvězněná a pochopitelně přišly i deprese, ze kterých mi až o tři roky později pomohla moje psychoterapeutka na sexuologii. Já nevím, jak přesně popsat svoje pocity. Kočičko, podívej se na ulici kolem sebe, vyber chlapa, který se ti vůbec nelíbí, a představ si, že by ses najednou probudila v jeho těle. Asi bys dost trpěla.

Jak ti pomohla psychoterapeutka?
Hlavně mi pomohla smířit se s tím, jak to se mnou vlastně je. Pomohla mi najít dost odvahy na to obléct si šaty a vyjít v nich na ulici, to pro mě byla dost velká dávka svobody. Dala mi kontakty na různé komunity, kde budu takzvaně mezi svými. Pro člověka je vždycky fajn, když ví, že není sám. Takže ona byla a je pořád pro mě takovou dobrou kamarádkou.

Co na to tvoji rodiče?
Těm jsem to řekla asi před pěti lety. Já jsem se hrozně bála jejich reakce. Oprávněně. Táta hrozně vybuchl a úplně mě zavrhl, myslím, že to chápal trochu jako svoje selhání, že má syna transku. Ten to nevstřebal dodnes a drží si odstup, jako bych snad měla prašivinu. Máma to hrozně obrečela, prošla fází, kdy jí mně bylo líto. Taky jako bych byla nějak těžce nemocná. Ale teď už je tak nějak srovnaná. Ale dva roky se mnou vůbec nemluvili, což byly hodně smutné dva roky. A pak mě pozvali na Vánoce. Nechtěla jsem je dráždit, takže jsem se vzdala svého pohodlí, udělala ze sebe chlapa. Hodila na sebe džíny a sako a make-upu se ani nedotkla. Hrozně se jim ulevilo, když jsem se takhle objevila ve dveřích. Nestýkáme se moc často, ale pokaždé, když za nimi jedu, dělám ze sebe chlapa.

Nevadí ti to?
Vadí, ale pro tu rodinnou jakž takž pohodu se obětuju.

Máš přítele? Chtěla bys rodinu?
Stálého přítele nemám. To je fakt těžký v tomhle stavu někoho najít. Ale jsou určité komunity, kde se stýkáme, a z toho občas i nějaký sex vyplyne. Rodinu bych chtěla, ale adopce u lidí jako já nepřipadá v úvahu.

Uvažovala jsi o změně pohlaví?
Ano, ale u nás je to trochu složité. Ono se to tváří jednoduše. Zajdeš na sexuologii, budeš tam rok docházet, pak se rozhodnou, jestli jsi, nebo nejsi opravdový transsexuál. Pokud rozhodnou, že jsi, můžeš pozvolna nasadit hormonální léčbu, změnit si jméno a pak třeba i podstoupit chirurgickou změnu pohlaví, pokud se po hormonální léčbě budeš cítit dobře. Ve skutečnosti to stojí dost peněz a největší problém jsou ti lidé, kteří by transsexuálům měli pomáhat. Sexuologové, terapeuti. Málokdy totiž uznají, že jsi opravdu vhodný případ pro změnu pohlaví. A hledají různé záminky, proč změnu pohlaví neuznat. Prošťourají tvůj trestní rejstřík, seznam chorob, rozeberou psychologický profil a hledají cokoliv, čeho by se mohli chytit, aby mohli říct: „Není hoden.“ Někdy řeknou třeba, že se na sebe jen snažíš upozornit.

To byl i tvůj případ?
Přesně tak.

Takže, promiň, že to říkám, zůstaneš pořád ženou jen takhle napůl?
Ano, ale už s tím, bohudík, umím žít.

Reklama