Bulvár

Trampové na pár hodin

Tenkrát jsem si vzala do hlavy, že svému pubertálnímu bratříčkovi, jako starší a zkušenější sestra, ukážu, jaké krásy skýtá cesta po svých českými luhy a háji.

Vyrazili jsme tedy spolu s mým manželem, bratrem a kytarou na nádraží. Lokálka dorazila plus-minus na čas a vyložila nás pod nádherným Českým Štemberkem. Cestou do lesů jsem trochu s obavami pozorovala nebe - temná hradba mraků hrozila průtrží mračen a tento pochmurný pocit jen prohlubovalo temné, zatím vzdálené dunění.

Dorazili jsme na zámek v okamžiku, kdy kastelán zavíral okénko pokladny. Když zahlédl trojici udýchaných, v jehličí" oděných individuí, kterou korunovala nádherná lakovaná kytara Gibson, slitoval se nad námi s dovětkem, že jako vstupné mu naši chloubu půjčíme. Souhlasili jsme a vyrazili na prohlídku. Obdivovali jsme dovednosti našich dědů a pradědů, tehdy šestnáctiletý bráška, drsné to chlapisko, drtil mezi zuby poznámky: „Jak tohle víš, tys tam byl?", „To ti tak věřím, to určitě,"... Závěrem prohlídky byla návštěva zámecké kaple. Tehdy nastala ta chvíle s velkým Ch!

Dlouhovlasý, v oblýskaných džínách a flanelce oblečený kastelán si před skupinou turistů od nás půjčil milovaný nástroj, postavil se do středu kaple a sáhl do strun.... a okenní tabulky se rozechvěly jeho čistým, sborovým hlasem, který zpíval Markytánku. Manžel s otevřenou pusou koukal na kytaru, jaké nádherné zvuky z ní vycházejí! Takové, jaké samouk ve hře na ni ještě neslyšel! A já? Nejprve nesměle, později na plný výkon jsem se k pěvci přidala a vystřihla druhý hlas, o kterém jsem byla přesvědčena, že ho nikdy nezazpívám! Skupinka zbožně poslouchala zázraky akustiky a můj pohled padl na mého bratra - drsňáka. Seděl na bobečku, opřen zády o ústřední pilíř, a v očích měl slzy...

Když písnička dozněla, kytara se vrátila k majiteli a v podivném tichu jsme vyšli do lesů, které obklopují toto historické místo.

Nikomu z nás nebylo moc do řeči. Každý si co nejdéle chtěl udržet vzpomínku na ten zážitek.

Do reality nás vrátilo pozapomenuté hřmění, které se mezitím o poznání přiblížilo a mraky urychlily přicházející stmívání. První kapky, dalo by se říci, že začátek sprchy, nás zastihl na obrovské lesní louce. Než jsme doběhli pod první stromy, byli jsme mokří až na kost! Bráška, dosud chovaný jako v bavlnce, sebou dvakrát plácnul do rodících se jezírek, schovaných pod plovoucím jehličím, což se neobešlo bez jeho nadávek a našeho hurónského smíchu! V rychlosti jsme vybalili celtu, přehodili si ji přes záda a schovali se pod ni i s kytarou.

Seděli jsme na úpatí zalesněného svahu, kde jsme původně chtěli složit hlavu a který falešně sliboval ochranu a bezpečí... Déšť bubnoval na celtu, já uklidňovala brblajícího brášku tím, že za chvilku to přestane, protože se na kalužích dělají žblabuňky a ptáci zpívají... Realita však byla jiná. Ze svahu se pomalu začal stávat vodopád, který si nebral servítky s nějakou celtou, natož se třemi promrzlými zadky, a dokončil dílo zkázy! Celí mokří, s mokrými spacáky i chlebem jsme se vrátili do civilizace, našli zpáteční lokálku a s úderem půlnoci odemykali náš pražský byt. U hrníčku horké kávy jsme znovu probírali Jiřínkův první vandr a já čekala, že už nikdy nikam nevyrazí...

To už bylo dávno... Dneska mám tři syny, pod širákem spíme každoročně celých čtrnáct dní, na které se celý rok těšíme, a včera večer jsme měli návštěvu: přišel Jiřínek s přítelkyní, od první třídy skautka, později skautská vedoucí, zápěstí ozdobené proužkem kůže a dřevěnými korálky - a oznámili nám, že nás zvou na svou červnovou svatbu...

Jak se zdá, pohádka končí. Městského hejska se mi neplánovaným zážitkem tenkrát v zámecké kapli a pod hněvajícím se nebem podařilo přetavit v zodpovědného přírodomila, ve kterém tajně pozoruji sebe sama před mnoha lety. Má před sebou ještě moc takových výletů, ještě víc promoklých triček a spacáků a já jsem na sebe právem pyšná! Pohádka tedy nekončí, ale začíná!

Jen Gibsonka od toho lijáku už nikdy nezazpívá.
 
Veru1


Uf. Děkuju. Při čtení tohohle příspěvku mě mrazilo v zádech a vzpomínky na všechny ty úchvatné zážitky mi skoro vehnaly slzy do očí...

Zkrátka když vidím plápolající táborák a slyším kytaru, když cítím vůni jehličí, stává se ze mě, životem otřískaného" cynika, na pár chvil romantik, který teskně vzdychá i u Amazonky... I když můj favorit je Ještě jedno kafe bych si dal..." :)

A co Vy, ženy-in? Jste spíš holky z paneláku", holky v mercedesu" nebo Vás táta učil házet nožem"? Napište mi o svých zážitcích s trampingem, výlety a čundry na redakce@zena-in.cz!

   
20.03.2007 - Společnost - autor: Ivana Kuglerová

Komentáře:

  1. avatar
    [5] Kassy [*]

    Majucha: Přesně. Zmoklý člověk uschne a odnese to nanejvýš rýmou. Zmoklou kytaru už možná nikdo nezachrání... Takže se vždycky v první řadě staráme o nástroje, pak teprve o sebe.

    superkarma: 0 21.03.2007, 14:52:25
  2. avatar
    [4] teb [*]

    Krásně napsaný článek! Už se těším, až se trošku oteplí a taky někam vyrazím.

    superkarma: 0 20.03.2007, 12:42:38
  3. avatar
    [2] gerda [*]

    To zasluhuje pochvalu! Příběh jako malovaný

    superkarma: 0 20.03.2007, 11:03:12
  4. avatar
    [1] Rybulka [*]

    Krásný článek

    superkarma: 0 20.03.2007, 10:38:04

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme