Tramping koluje celým mým tělem už od narození. Rodiče byli a jsou velkými trampi. Na tzv. pionýrský tábor jsem poprvé jela v pěti letech a vydrželo mi to až do devatenácti. Složila jsem všechny zkoušky nebo kurzy, abych mohla své zkušenosti předávat dalším dětem, které mají rády přírodu. Samozřejmě, ke každému táboru patří písně (Nedvědové...), učení rostlin, zvířat, uzlů, ohňů...

Myslím, že je chyba, že rodiče posílají děti málo na tábor. Mají malý kontakt s přírodou, neváží si jí a naučili by se zapojit do kolektivu a ne být, jak to dnes většinou je, těžkými individualisty.

S manželem jsem čtyři roky, a protože jsem si vybrala také „lesního člověka", je jasné, že jsme v přírodě skoro pořád. Vyrážíme každý druhý víkend a v týdnu aspoň na procházky. Spíme většinou pod širákem" dokonce i v zimě. Musím samo sebou namítnout, jak by řekli i jiní, že dnešní vybavení a oblečení je někde jinde, než bylo dřív. Přesto si vždy bereme maskáče, zelené batohy s dalším zeleným vybavením...

Cestujeme vlakem, výjimečně autobusem. Myslíme si, že se trampové dají potkat jen výjimečně. Dnes jsou bohužel v módě outdoorové akce, a to s sebou přináší červené větrovky i jiné křiklavé výstřelky, odpadky, atd.
Vždy když jdeme v zeleném po ulici nebo jedem hromadným prostředkem, slyšíme tiché posměšky nebo probodávání pohledem. Jediný, kdo s námi zavzpomíná a je rád, že vidí mladé lidi, je starší generace...

Doufám, že budoucí generace neskončí u počítačů a tramping pro ně nebude jen vyprávění...
 
S pozdravem Eva T.


Děkujeme za příspěvek :).

Já si teda klidně koupím kvalitní bundu, ale červenou do lesa nee. I outdoorové vybavení se dá sehnat v rozumných barvách...

redakce@zena-in.cz

Reklama