Popíjím horkou ranní kávu a myšlenky se mi prohánějí v hlavě jako rybky v akváriu. Sem tam, sem tam. Stále dokola a dokola...

Je to tady ... škola, úkoly, poznámky, třídní schůzky. To sladké období prázdnin za sebou zavřelo dveře a já v duchu vidím už jen jeho záda.

Nastává čas bojů a nekonečných vět typu: Nechci do školy! Nenapíšeš mi omluvenku?A proč tam musím?

Vzpomínky na loňský školní rok se v mé mysli vynořily nad hladinu jako ponorka, která se bojí zapomnění (obava naprosto zbytečná).

Poznámky v žákovské vidím tak jasně, jako bych je nečetla ve své hlavě, ale na papíře:

- Nanosil v kapsách do třídy sníh, který roztál, vytvořil louži a David se v ní posléze myl, nutil k tomu i ostatní.

- Nutil spolužáka se zlomenou rukou vylézt na strom, který po té spadl.

- Strčil tahák do úst v domnění, že to nezjistím.

 

Jak tady tak sedím a psychicky se připravuji na to, co letos můj syn ve škole vymyslí, aby si udržel pověst třídního šaška, vybavila se mi třídní schůzka, která mě přesvědčila, že občas se chováme úplně stejně jako naše děti ... věk nevěk, dospělost nedospělost.

 

 

Byla zima a losování Kdo vyrazí na třídní schůzku tentokrát jsem pochopitelně prohrála…

Manžel si velebil na gauči a já se pomalým krokem vydala do školy. Ne že bych nevěděla, co mě čeká, věděla. Prospěch Davida pravidelně sledujeme, žákovskou a sešity nám předkládá každý den… Ale znáte to, většinou se na třídní schůzce prosákne něco, o čem si David myslí, že je to za A: prkotina, která nestojí za to, aby se oznamovala rodičům, a nebo za B: doufá, že paní učitelka už má konečně sklerózu.

A to „něco“ bylo právě to, co mě pokaždé tak znervózňovalo.

 

Třídní schůzka se nesla v tom běžném duchu ... do chvíle, než naše paní učitelka řekla: „Nevím, jestli o tom víte, ale dětem se často objevují pomůcky a věci na tělocvik v odpadkovém koši.“

(Informace pro mě nová ... a dle reakce rodičů jsem evidentně nebyla jediná, koho dítko neinformovalo).

Ve třídě zavládl tichý šum, který přerušila maminka  (od prvního pohledu generál) sedící v první řadě.

„Ano, já o tom vím a vím, že je to problém, který už trvá nějakou dobu, a jak vidím, stále se nevyřešil.“

Ve třídě zavládlo ticho. Všichni jsme upřeli zrak na učitelku a nedočkavě sledovali její rty, kdy se otevřou k odpovědi.

Paní učitelka: „Paní Poláčková, moment, tenhle problém se ale vaší Aničky netýká...“

Generál maminka se postavila v lavici tak prudce až o pořádný kus poodjela (ta lavice, ne maminka): „Netýká? Netýká?! Jak netýká?!  Jen proto, že má dcera má horší prospěch, tak si myslíte, že nemůže být na straně poškozené?!“

Ticho se ve třídě znásobilo, vzduch zhoustl. Dneska to nebude nuda, prolétlo mi hlavou. Cítila jsem se jak v kině, kde děj nabírá na rychlosti, akce je v plném proudu a vy netušíte, jaký zvrat film ještě přinese.

Paní učitelka – stále ještě s přátelským úsměvem na rtech – zakroutila hlavou: „Tohle jsem neřekla a ani to tak....“

Maminka generál vyrazila z lavice rázností hladové šelmy a já zatajila dech. Přichází akční scéna – problesklo mi hlavou...: „Ale řekla, řekla! Několikrát jsem za vámi byla s tím, že Anička má problémy, že je třeba s tím něco dělat! Několikrát jsem s vámi hovořila o tom, jak se k ní spolužáci chovají! Ale ona holt není jedničkářka, tak nestojí tyto problémy za to, aby se řešily, že?!“

Jeden z přísedících otců to nervově nevydržel... Vstal a požádal maminku generála, zda by mohla mírnit svá slova a ubrat na intenzitě svého hlasu ... ten si naběhl...

Maminka generál: „Vy se vážený do toho nepleťte!“ Ukazováček nasměrovala na otce, který si dovolil ji napomenout.

Spustila se lavina různobarevných komentářů adresovaných pochopitelně mamince à la generál.

Pomalu, ale jistě se rodiče začínali překřikovat. Každý chtěl, aby právě ten jeho názor byl vyslyšen...

Hrobové ticho ve třídě bylo rázem utopené ve vodách minulosti.

 

Paní učitelka sáhla po ukazovátku, ležícím na skříňce, a mně bylo jasné, co bude následovat...

Třikrát jím bouchla do stolu plnou silou. Efekt byl okamžitý. Třída se ponořila opět do ticha, rodiče po sobě koukali, jakoby netušili, co se to tu stalo... Jakoby ti, co tu před chvíli křičeli jeden přes druhého, nebyli oni, ale jen jejich dvojníci.

„A ticho tu bude!“ paní učitelka se už zdaleka neusmívala. Přejela nás pohledem, který patřil třídě, kde sedí samí výtržníci. „Paní Poláčková, vaše dcera má problémy s dětmi, protože si na ně sama zadělává! Nadává, každého uráží, vysmívá se ostatním! A co se týče těch pomůcek v odpadkovém koši, jí se to netýká z toho důvodu, že ona má v koši sice den co den svačinu, ale také jí tam hází sama se slovy, že tenhle blivajz jíst nebude!“

A bylo to.

Maminka generál funěla jak uštvaný pes, rudá barva se jí rozlila po obličeji. „Tohle....tohle se bude řešit. Jinak a jindy!“ Zasyčela. Přejela nás všechny pohledem, cosi zabručela a práskla dveřmi.

 

Netuším, zda se konala nějaká další dohra, každopádně z této třídní schůzky jsem odcházela s pocitem, že to stálo za to.

Inu, i dospělí se občas chovají jako děti….Z ařekla jsem se proto, že svoje obavy z toho, co ten kluk zase vyvedl, odsunu do pozadí. Je to přeci jen dítě a jako dítě má právo k občasným „průšvihům“. Konečně, od toho jsme tu my rodiče, abychom dětem ukázali určité hranice, navedli je na správnou cestu…

 

Ale rozhodně se už těším na první třídní schůzku, co se opět nového dozvím a co mne čeká, jaký bude průběh…

 

A co vy? Také máte nějaké perličky z třídní schůzky?

Reklama