Otázku bydlení řeší ve svém životě každý, někdo i víckrát. A všichni asi nebydlí podle svých představ. Důvody mohou být různé. U paní Romany je to rozhodnutí manžela.

Ne že by byl Romanin manžel nějaký hrozný chlap. Myslím, že je celkem fajn, navíc je to realista. Domek nechce, protože se bojí mít dluhy. Je jeho rozhodnutí správné? Posuďte samy.

Příběh Romany

houseVyrůstala jsem odmalička v domku na vesnici, měli jsme kočky, psa a další zvířata, táta se pořád staral o zahradu, měli jsme plno stromů, naši v létě nakládali ovoce, zeleninu... Pro dítě to bylo ideální dětství, byla jsem pořád venku na vzduchu, lítali jsme po lesích s kamarády, prostě si užívali.

Teprve v pubertě mi začalo vadit, že bydlím v „zapadákově“. Dojížděla jsem 20 kilometrů do školy vlakem, začalo mě to otravovat. Když ostatní seděli večer v hospodě, já musela domů na poslední vlak nebo prosit tátu, aby pro mě přijel. Byla jsem v té době asi trochu nesnesitelná, jako každý puberťák. Samozřejmě mě to přešlo, když jsem dospěla, pak jsem si uvědomila, jak krásné jsem měla na venkově dětství.

V té době jsem se přestěhovala do většího města, začala jsem tam pracovat a našla jsem si malý byt. Když jsem se seznámila s nynějším manželem, bylo mi dvaadvacet, pak jsme se po pěti letech vzali a postupně se nám narodily dvě děti. Jak vyrůstají, čím dál tím víc toužím po bydlení v domku. Leze mi na nervy náš byt, i když je docela velký a pěkný, zařídili jsme si ho podle svých představ. Nemáme ale ani balkón, ani žádnou terasu. Když chci jít chvíli na vzduch, musím jít ven do nedalekého parku. Stejně tak děti.

Jak mně chybí zahrada! Stačil by mi malý dvorek, kam bychom si mohli dát stůl a pár židlí, zasadit nějaké kytky, relaxovat na sluníčku... Jenže manžel je zásadně proti. Už jsme spolu o tom mluvili několikrát, snažila jsem se ho přemluvit, aby o tom aspoň uvažoval, ale nemá to smysl. Manžel mi prostě řekl, že se z našeho bytu nehne, on zahradu vůbec nepotřebuje a stejně na pořízení domu nemáme peníze. To je ale jediný argument, který zatím beru v úvahu, peníze na něj opravdu nemáme.

Museli bychom žádat o hypotéku, kterou by nám asi i dali, protože oba vyděláváme a prodej bytu by nám taky nějaké peníze přinesl, ale to muž striktně odmítá. Za žádnou cenu nechce mít dluhy. Bojí se jich jako čert kříže, vždycky říká: „Co bys dělala, kdyby se se mnou něco stalo? Zaplatila bys sama tu hypotéku?“ Na to nemám co říct, samozřejmě nezaplatila. Takže jsme tohle téma zatím nechali u ledu, ale ve skrytu duše po domku toužím čím dál víc.

Chtěla bych, aby naše děti vyrůstaly víc v přírodě a ne v bytě na rušné ulici, kde pořád jezdí auta, kde nemohou chodit ven, jak se jim zlíbí. Na tohle manžel vůbec nebere ohled, jeho názor je, že mám být ráda, že máme kde bydlet. A dětem je to prý jedno. Takže se asi domečku nikdy nedočkám....

Další články v našem magazínu:

Reklama