Hezké odpoledne.
Po příchodu z oběda jsem pročetla diskuze a rozhodla se přihlásit jako živoucí důkaz, že ne všichni v kurzech plavání trpí.

Plavat jsem se učila ve Zlíně, tuším, že to bylo ve druhé třídě, takže zhruba kolem roku 92. Žádné bidlo jsem v životě neviděla, instruktorky vypadaly jako normální ženské a žádná neměla nijak extrémně chlupaté nohy.

Nikdo nekřičel, nebrečel ani nehysterčil a dokonce si pamatuju, že když někdo nechtěl, nebo se bál, tak ho na chvilku nechali sednout vedle bazénu a když viděl, že to ostatní zvládají, tak se taky osmělil.

Ze mě se prostě stal vodomil, plavu ráda a plavu hodně. Nevím proč, ale žádný z mých přítelů vodu nemusel.

Buď seděli na břehu a na vodu se jenom dívali, v tom lepším případě plachtili na lehátku a já se čvachtala okolo. Můj současný je ale jiný kanón, pochopitelně vodu nemusí, plavat se mu nechce ale sem tam do ní vleze.

Asi před dvěma lety jsem začala pravidelně chodit na bazén. Nevadilo mi chodit sama, takže mi ani nevadilo když odmítal chodit se mnou.

Jednoho dne však prohlásil: zítra půjdu s tebou. ¨

Smála jsem se, až jsem se za břicho popadala. Ale fakt šel. Od té doby chodíme spolu. Má svůj vlastní styl, který dodnes nechápu a při plavání se tváří jak poloutopené štěně.

Musím plavat v jiné dráze, abych se ze samého smíchu neutopila. Ale hlavně, že nás to baví.
Heligona

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


Čte se to krásně. Tak uklidňující a pro mnoho z nás navíc s nádechem pohádkového příběhu. Kéž by i v našem případě, tedy v případě těch nemilosrdně srážených bidlem, zvítězilo dobro, pravda a láska. Amen. :-))))) M.
P.S.: To Ferrari byl ale fór :-))))))

Pište na redakce@zena-in.cz své zážitky, jak jste se naučili plavat vy, nebo vaše dítě, případně jiný člen rodiny. Jaký máte vztah k vodě a UMÍTE VŮBEC PLAVAT?   Dnes si příspěvkem můžete „vypsat“ plážový balíček.

Reklama