Nevěřím na náhody. Věřím, že všechno, co se děje, má svůj smysl. Kolikrát se přihodí spousta takových neuvěřitelností nebo uplných maličkostí.

Jednou je to mrzuté jindy smutné, nepříjemné trapné nebo bolestivé až trýznící. Jenže se stejnou lehkostí  Vám přes čáru života přeškobrtá nějaká náhodička, která tomu všemu dá smysl.

A najednou vidím, že to k něčemu bylo, někam mě to posunulo, něco mi to dalo, malá nepříjemnost ušetřila velkou  a malé zklamání přineslo větší úspěch, štěstí. Nikdy to není hned. Někdy dřív, jindy později.....ale vždycky vím, proč a zač.

Proto neodpouštím. Musela by tomu předcházet nějaká křivda, zrada, rána pod pás. Jenže ty já nevnímám jako primární zlo, ale jako sekundární hybný okamžik, který pro mě bude ve finále dobrý.

Takže nemám odpouštět ani co. Můžu jen poděkovat.

Je jen jedna jediná věc, jejíž smysl je mi dodnes utajen. Před rokem a půl se zabil sestře manžel. Jejich dceři nebyl ještě ani rok. Ne, opravdu nevím proč.

I když bych se chtěla zlobit, není na koho, byla to nehoda. Takže nemám ani komu co odpouštět. Jen si říkám, když už nemohu vidět ten smysl já, ať ho alespoň pozná sestra.

To by mi stačilo.

Skromná a smutná TTT

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


To je smutné hned takhle poránu. Víš co, před lety se mi zabil kamarád. Vyrůstali jsme spolu. Nechal tady tehdy půlroční dceru. Byl nadšený, že se stal tátou, byl plný života a právě byl na jeho začátku, na který se těšil. Konec. Dodnes se ptám, jakoTy. Komu odpustit? No, snad bylo tím odpuštěno jemu, něco, o čem němáme ani páru. On možná ví teď víc. M.


Dnes si povídáme na téma ODPUŠTĚNÍ. Komu a co jste dokázali kdy odpustit a proč? Co jste naopak odpustit nedokázali? Co bylo kdy odpuštěno vám a jak se na své provinění i na ty, kdo byli schovívaví a schopní vám dát druhou šanci díváte zpětně?

Piště na redakce@zena-in.cz. Dnes získá cenu ne jeden příspěvek, ale protože je to téma silné, bude se losovat jeden každé dvě hodiny.

Reklama