V dětství byl můj šatník jakožto mladší sestry tvořen převážně odloženým šatsvem mé sestry starší. Vzhledem k finanční situaci naší rodiny, občas i odloženým šatstvem jiných členů rodiny a někdy i nečlenů...V pubertě to přišlo vhod. Zvlášť tatínkovy kanady, které báječně doplňovaly mou hladce vyholenou hlavu a tunu piercingu...všude:) K tomu rifle, triko XXL a řetěz na krku. Velikost trika XXL nebyla frajeřina, ale nutnost k zamaskování mé jateční hmotnosti. Pak jsem chvíli nosila uniformu. Armádní. Ale opravdu jen chvíli. Pochopila jsem, že pro člověka s mou povahou a vyřídilkou není vojna to pravé. Přišla dvě zásadní setkání mého života.

To první bylo setkání s infekční mononukleozou. Shodila jsem 25 kilo. Bylo nutno vyměnit šatník. Jo a potkala jsem svého budoucího. O důvod víc, vymyslet na sebe něco šik. Dlouho mi stačily džíny a triko, popřípadě halenka. No, nuda. Jenže můj manžel přes všechny jeho skvělé a báječné rysy, pro které ho miluji, ustrnul, co se vkusu týče, na úrovni pravěkého bahna. Jemu to tedy vyhovovalo. Mě ne. Pak přišlo první těhotenství.Lacláče jsem ještě skousla. Když jsem se viděla v těhotenské podprsence, propukla jsem v pláč. Něco ve mě řvalo, že tudy cesta nepovede. Pohřbila jsem nápad na těhotenské prádlo a nakoupila o číslo větší krajkové podprsenky s kosticemi. A od té doby již nikdy jinak. A tak mají veškeré těhotenské, kojící, mateřské, sportovní a jiné stoprocentně bavlněné, neviditelné hrůzy nejhůř v tělové barvě u mne utrum.

Člověk se musí umět pochválit, protože nikdo to neudělá tak upřímně, rád a často, jako člověk sám. A když jsem se rozloučila s poctivě vyžraným tukovým závažím, bylo mi líto, výsledky schovávat v neforemných bavlněných tričkách vyrobených nezletilými čínskými dělníky a nezletilými dělnicemi v pokročilém stupni těhotenství (pardon, vždycky kouknu na nějaký dokument BBC a pak mi to dlouho leží v mozkovně:)). A stejně jako je fakt, že si člověk musí umět své úspěchy užít, je pravda, že gravitace a věk hraje proti nám. Tedy ženám. Takže se oblékám tak, abych si TO, dokud je CO, užila. Víme.

Na svět, problémy i blbce se kouká lépe s nadhledem. Takže svých 175 cm navíc vylepšuji podpatky. Ovšem čas od času ujedu i na barevných holínkách nebo balerínách v psychedelických barvách. A třešnička na dortu jsou naušnice. Moje slabost.Zrovna teď, když píšu, houpe se mi v pravém uchu tmavě modrá pastelka, v levém světle modrá. Ráno to byly dva kousky pizzy s černými olivami, mozzarelou, šunkou a bazalkou:) Výsledkem toho všeho občas bývá, že mi při rozhovoru čumí chlapi do výstřihu a ženy a děti na uši.

Prostě to nikdy nesmí být nuda.Jako se mnou. Po letech mohu říct, že můj šatník mě dokonale doplňuje. Je sexy, odvážný, nápaditý, pro všechny příležitosti, osobitý. Na podpatcích i v balerínách, v džínách i malých černých, vždycky velký kus mne a nikdy nudná šeď.

S pozdravem TTT

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

A jak vypadá váš šatník? Pište na adresu

redakce@zena-in.cz

Reklama