Jako malé jsme se sestrou nenáviděly návštěvy. To jak, vám každý řekne, že už jste velká holka  a co vysvědčení a co kluci a jak jsem celá tatínek, maminka nebo teta. Pak se začnou probírat trapasy z vašich útlejších let a všichni se tomu hlasitě smějí. Diví se, proč vy ne. A protože je to většinou ve věku, kdy vám není nabízena obligátní štamprle na uvítanou, musíte to vytrpět za střízliva. Jako cvičený poník v cirkuse vláčen od štace k štaci, od návštěvy k návštěvě.

K nám domů občas někdo přišel, ale kdykoliv se dalo říct:"Jdu ven." a do večera mě nikdo nevypátral, bydleli jsme na vesnici.

S dospělým životem přišla samostatnost a...návštěvy. Zprvu jsme bydleli v garsonce o rozměrech cely thajského kriminálu. Takže když někdo přišel, málem to vypadalo jako ranní špička v metru. Jen madla na držení jsme na stropě neměli.

Teprve větší byt mi dal poznat ten blažený pocit, že příchod návštěvy nemusí znamenat složení gaučo postele  a konferenční stolek může zůstat na místě, když chci jít do ložnice.

První návštěvy jsem si užívala. Občerstvení jsem připravovala s chutí ve velké kuchyni, návštěvu jsem usadila v obýváku, který oproti garsonce nebyl hned za linkou a děti vyhodila do pokojíčku, který se dal zavřít, v případě nutnosti zamknout....

Dalo by se říct, že jsem si poslední dobou návštěvy oblíbila. Člověk na mateřské tak alespoň má možnost zjistit, že normální lidé nemluví zdrobněle, nerozptylují polévku po bytě, nedělají loužičky a pokud mají žízeň, neocumlávají vám prsa, ale slušně požádají o sklenici vody. Je fajn jednou za čas s živým člověkem řešit jak dopadnou volby, když jinak řešíte jen kdo ukradl komu hračku a jestli je fér bít bratra pěstí.

Miluji návštěvy vánoční.Nemusím se patlat s občerstvením, protože špajz nejde zavřít díky bednám s cukrovím,  lednice přetéká chlebíčky, jednohubkami, saláty a nějaká ta flaška kouká za každým rohem. Stačí vlézt do nějaké místnosti a nestane se, že byste neulovili. Takže můžu v klidu klábosit a pro občerstvení poslat třeba děti, v horším případě manžela.

No a pak jsou návštěvy všední. Matka mého muže bydlí kousek od nás, takže se velmi často stává, že jde čistě nááhodou okolo. Věří na sny...tedy na některé. Věří, že když se jí zdá o vodě, někomu z rodiny se něco stane. Druhý den mi pak volá, nejlépe po ránu, jestli jsme všichni v pořádku. Věří, že jí lžeme, aby k nám nepřišla. Proto se hned jak je to možné staví, aby zkontrolovala stav věci. Dá si kafe, buchtu, ochutná, co mám na sporáku a spokojeně odkvačí.

Návštěvy jsou fajn. Na Facebooku jsem, ale nenahradí to ten  pocit, když tváří tvář nabídnete manželově mamince čerstvou kávu s rakvičkou nebo věnečkem.

FFF

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

K tomu už není co dodat :-) Děkujeme.

A jak to máte s návštěvami vy?

redakce@zena-in.cz

Reklama