Pokud milujete antikvariáty a vůni starých knih, budete si určitě rozumět se čtenářkou s nickem ToraToraTora. Přečtěte si její krásný příspěvek na dnešní téma, za který moc děkuji.

Milá Dano,

máte pravdu, slůvko veteš je opravdu silné slovo. Sdílím s vámi slabost pro věci, které mají svůj příběh, historii, duši. A ze všeho nejvíc staré knihy.

Kniha je pro mě sama o sobě věcí krásnou, neodolatelnou. Sama ve své podstatě v sobě nese příběh. Ale baví mě i ten příběh druhý. Příběh toho, kdo si ji koupil, nebo ji od někoho dostal...třeba z lásky, na rozloučenou. Jednou jsem v antikvariátu objevila výtisk Manon Lescaut z roku 1930. Při čtení jsem objevila fotku nějaké ženy. Bez popisu. Zřejmě nebyl třeba. Ten, kdo ji tam dával, asi moc dobře věděl, kdo to je. A zcela určitě nebylo náhodou, že ji vložil do božské Manon a ne například do encyklopedie cyklistiky.

Spoustu knížek mám ale i z pozůstalosti. A zase jsme u toho příběhu. Ten, který se odehrál, nese v sobě i kus toho, kdo odešel a knihu po sobě zanechal. Některé kousky mám tedy na památku. Když je vemu do ruky, vypráví. Tak namísto posledních vzpomínek z dob dětství, najednou vidím člověka, jakoby to bylo dnes. Mám možnost prohlédnout si ho očima dospělého. Alespoň trochu. Znáte přísloví: řekni mi, co čteš a já ti povím, kdo jsi ? Jeho pravdivost neposuzuji, já na ni spoléhám. Zvlášť, když už nám není dovoleno někoho blízkého poznat jinak.

Jako malá jsem neměla odvahu sáhnou do máminy knihovny, střežené, opečovávané a neustále se rozrůstající, abych rozluštila prapodivné slovo...Sinuhet. Na střední škole jsem se v povinné četbě nedokázala prokousat pro mě nestravitelným Lionem Feuchtwangerem. Jednoho dne mi padl do rukou román Mika Waltari, při probírání knihovny zesnulého dědečka. Byl to i velký fanda právě Liona Feuchtwangera a v regálech jsem objevila většinu knih, které u nás kdy vyšly. Já na náhody nevěřím. Bylo to, jako by někdo říkal:,,Teď už je čas." A já jedním dechem četla a četla. Objevila jsem krásný příběh Egyptského lékaře i všechny ty hrdiny v stínu předzvěsti světové války.

Jako mají všechny knihy své příběhy, zkrátka věřím, že není náhoda, když se zrovna ten či onen svazek dostane za určitých okolností do mých rukou. Možná je to pro někoho veteš, ty notoricky známé názvy a jména donekonečna omýlaná ve školních osnovách, někdy trochu utahaná dobou  a poznamenaná politikou. Pro mě je to zhmotněná romantika ruské šlechty, surovost francouzské revoluce, pachuť krve a válečné doby, oživlá historie tak dávná, že fakta lze pouze dohadovat a jediná jistota, kterou máme je ta, že lidské příběhy jsou věky stejné, jen okolnosti se mění.

Nová knížka pod stromeček vždycky potěší, ale stejně zamrzí, že se neodvážil někdo věnovat mi tu jetou, z antikvariátu, ohmatanou, voňavou... krásnou. Tak si je kupuji sama. Procházím bazary, antikvariáty, půdy....

ToraToraTora

Pozn. red.: text nebyl redakčně upraven.

K tomu se nedá nic dodat. Přeji vám hodně krásných starých úlovků.

Co ze starých věcí dokáže nadchnout vás, milé ženy-in? Máte pro něco slabost? Máte doma nějaký předmět, který by byl dávno na smetišti, kdybyste se ho neujala? Zdědila jste něco, k čemu máte vztah? Napište nám na:

redakce@zena-in.cz

 

 

 

Reklama