V dětství jsem bydlela s rodiči na vesnici, takže se čas od času nějaký ten pavouček doma vyskytl. Čas od času byl i o něco větší a chundelatější a někdy i o celkem slušné jateční hmotnosti. Ńe, nikdy jsem si nezvykla. Nezvykla jsem si ani brzy ráno vstávat, tudíž nechávám žít ty drobnější, co prý nosí štěstí a doufám ve vítězství ve sportce, následný bezstarostný život  a prospaná dopoledne. Když už bylo jednou pavučin doma tolik, že manžel neviděl ani na televizi, poodhalil mi trochu krutou tvář reality. Prý :" K vítězství ve sportce je třeba nejprve vsadit." Že ty mrchy osminohý něco za ty roky nebékly...

Za zmínku stojí i moli, tedy ti potravinoví. S šatními úspěšně bojuji voňavými bylinkovými mejdlíčky. Jejich libou vůní jsem ovšem nadšená jen já. Naposledy se manžel snažil přerazit sladce borůvkovou vůni své košile jakýmsi deodorantem, prý aby ho neměli za bukvici. Výsledek byla naše shoda, že udělá nejlépe, pokud šlápne na chodníku do něčeho výraznějšího a mazlavějšího, bude to vonět líp.

Moli v špajzu se vyznačují dvěmi zvlášť odpudivými vlastnostmi. 1) vyskytují se i jinde než ve spižírně a 2) jsou obzvláště drzí. Tento fakt je pro mě důvod k boji pádnější než jejich larvy a výkaly v potravinách. Vůbec je totiž nezajímá, kde je pytel s moukou a pravidelně odpočívají na televizní obrazovce nebo na knížce, kterou právě čtu. Což má za následek jen dvě věci:1) nikdy nevím, jestli je vrahem zahradník nebo 2) v prudce zabouchnuté knize vytvoří flek tak velký, že jsou minimálně tři řádky nečitelné. Takže vím, kdo je vrah, ale nevím proč:(

Snad vzpomínka na to, jak se mi sestra snažila na půdě nacpat motýla za krk nebo chladivé plácání jejich křídel na kůži působící jako dotek něčeho mrtvého..nevím, ale nesnáším motýly. Mám panickou hrůzu, když se mi zatřepotá v obýváku otakárek. Nedejbože aby na mne sedl. Většinou vletí za záclonu a plácají se tam a plácají. Odcházím do jiné místnosti, dokud nepřijde někdo , kdo otevře okno. A kdyby dlouho nikdo nešel, mám sprej na nebezpečný létající hmyz. Ale z doslechu vím, že jsem jediná, kdo motýla považuje za nebezpečného.

To máte jako s beruškami. Naskakuje mi husí kůže při říkance o nebíčku a peklíčku. To je jasné, že to říká někdo, komu na prstě sedí to hovádko sedmitečné. Už vás někdy kousla beruška?? Mě jo. A ne žádná východoněmecká, naše, červená, se sedmi tečkami... Občas si ji domů s květinami přinesu. Dětem jsem ještě neřekla, jak to bolí a tudíž je vždycky mohu požádat, aby ji vynesly. Na pivoňkách jsem si jednou přinesla snad půlku mraveniště...tak velké mravence jsem ještě neviděla. Už pivoňky netrhám.

Ovšem dokonalá blesková válka proběhla s octomilkami. Doma jsem trochu kalili a manžel nedopil poslední drink, než se po čtyřech vydal hledat ložnici. No a do rána v něm byly utopené nebo uplně ožralé octomilky z celého bytu. Od té doby vždy, když se někde vyrojí, je pozvu na panáka:))

Ale nebojte, jinak jsem celkem normální a moucha mě nerozhodí......pokud ji nedrží v tlamě žába. Ale to už je uplně jiné téma:)

TTT

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Dnes si povídáme o hmyzácích v domácnosti. Jak je na tom ta vaše?

redakce@zena-in.cz

 

Reklama