I Tora Tora Tora poslala dnes svůj příspěvek. I ona, coby zkušená maminka, se v něm zamýšlí nad hodnotou peněz v souvislosti s výchovou dětí.

Tak dneska uplně ale uplně nesoutěžně, nejsem nenapapaná.

Jelikož pocházím z rodiny, kde se aktovky nosily do uplného roztrhání a penál do uplného rozložení a že se jim někdy muselo pomoct, téma peněz mne s příchodem dětí dost trápilo. Děti umí být kruté. Bez ohledu na peníze jsme měli krásné vztahy a plno zážitků, takže o Vánocích byť chudých či dovolené, byť pod stanem jsem nadšeně vyprávěla ve škole vrstevníkům, aniž by mne jednou napadlo, že bych na tom měla být hůř než oni, když byli v Bibione a pod stromkem našli magneťák.

Dnes jsem mámou já. Jasně, že řešíme peníze. Chci, aby znaly jejich cenu, bez ohledu na jejich množství v mé peněžence. Když třeba žadoní, proč nechodíme každý den do lázní, proč nemá dcera tři tábory za prázdniny a proč jim nekoupím zrovna tuhle hračku nebo támhle to triko, zcela jasně jim vysvětlím důvod,proč to nekoupím, popřípadě vyčíslím, co si za stejnou hodnotu můžou koupit jiného. Na synka...on přemýšlí žaludkem....dlouho platilo:“ Tohle autíčko bys chtěl? Ale je ti jasné, že aut máš spoustu a tohle je hodně drahé. Za tolik peněz by byla dvě kila řízků.“ Většinou na auto zapomněl a soustředil se na to, jestli k nim chce bramborový salát nebo kaši.

Co se týče peněz, mám jasno. Jsou věci, které jim koupím, protože jsou třeba. To není plyšový šmoula v nadživotní velikosti. A je mi jasné, že radost občas dělat je třeba.  I když procházka v lese jim také vyplaví endorfíny a je zadarmiko. Ale jsou věci, které si koupí za své. Asi by mi pukla karta, kdybych měla platit plastové zvířátko, které sice mají všechny holčičky ve třídě, ale dodneška neznáme pohlaví ani živočišný druh. A protože cenu peněz nepozná ten, kdo si je sám nevydělá, hodlám dotáhnout jejich finanční osvětu dokonce.  Jen jak dorostou brigádnického věku.

Nic totiž není samozřejmé a zadarmo. Mluvíme spolu o penězích, které se jich týkají. Kroužky, družina, obědy. Aby věděly, proč mne mrzí, když se na to vykašlou. Vynechání červené řepy ve školní jídelně odpouštím.

Podporovat je samozřejmě budu ve všem, co povede k jejich osamostatnění a přípravě na dospělý život. Jenže zrovna pro tuhle etapu je pro ně víc to nehmotné, co jim jako vychovatelé předáváme než ty hmotné jistoty.

Nedávno mi děti položily otázku: „Mami, bude táta ještě někdy normálně chodit?“ a já věděla, že peníze vůbec, ale vůbec neřeší. Mají to srovnané.

TTT

Pozn. red. Text nebyl redakčně upraven

___________

Opět si myslím, že u Vašeho příspěvku není třeba nic dodávat. Napsala jste to, tak jak to vidíte očima rozumné a zkušené ženy - mámy i dcery.

Děkuji Toro a přeji hezký den a hodně pohodových dnů Vám i vašim dětem a manželovi.

Saša

Téma dnešního dne 11. srpna 2011 zní: Známe hranice při výchově našich dětí?

s podtitulem: Dokážeme být soudní?

  • Kam až jsme ochotni zajít v požadavcích svých dětí?
  • Kde je hranice toho, co bychom svým dětem dali či nedali?
  • V čem bychom jim vyhověli, nebo nikdy nevyhověli?
  • Jak dlouho jsme ochotni je podporovat?
  • A čím? Penězi?
  • Umíme říct STOP?
  • Přijímají vše, co jim dáme za samozřejmost? (včetně plateb za různé zájmové kroužky)
  • Umí naše děti poděkovat?
  • Styděly se za vás někdy vaše děti?
  • A vy za ně?

Nebudu se už dále „hrát“ na psychologa a pokládat v bodech otázky. Vy mi určitě rozumíte a doufám, že i napíšete. O svých starostech i radostech, o tom, kam až jste ochotny při výchově a požadavcích svých dětí zajít.

Pokud se bude chtít některá maminka vyzpovídat, ale nebude chtít být jmenována, toto přání respektuji a příspěvek zveřejníme anonymně.

Pište prosím na redakční e-mail: redakce@zena-in.cz

Za jeden vybraný příspěvek tentokrát odměním maminku i děti.

Děti dostanou dětskou hru Roztoč to na 30 a pro zdraví Marťánky. Maminka dostane kosmetiku Ryor.

darekkk

 

Reklama