První dušičkový příběh přišel od Tory. Je krásně napsaný. I když v něm mimo jiné uvádí, že Dušičky jsou pro ni jediným svátkem, k němuž se její vztah neustále mění. Proč? To už se dozvíte po přečtení.

Dušičky
Nedávno jsem jela za kamarádkou do takového menšího městečka. Na poslední chvíli jsem si uvědomila, že jsem z domu zase odešla jako bych ho podpálila a že vlastně nevezu ani bonboniéru. Něco to ale chtělo.  „Hele, květiny,“ praštil mne do očí nápis na domě uprostřed náměstí. Vlezu tam. Záplava barevných květů mne oslepovala a já se snažila rehabilitovat zrak a najít jedinou, která by nebyla plastová nebo zapíchnutá ve věnci s černou stuhou. „To je blbý, zas tak stará není, hledám dál.“

Po chvilce  jsem našla druhé květinářství. Semena, brambory a….. dušičková vazba. Začínala jsem být na drátěné stonky chryzantém alergická.
Ve třetí květince doplnili sortiment věnců, nevkusných truhlíků z chvojí a karafiátů o sádrové dýně.
Naštěstí jsem objevila  vietnamský obchůdek „mámevšechnoneptejseodkud“ , kde alespoň měli slušný výběr vín. Červené a bílé.
Vzala jsem flašku a raději jsem jela.  

...

Dušičky jsou pro mne jediným svátkem, k němuž se můj vztah neustále mění.

Jako malé jsme se setrou chodívaly po setmění na hřbitov a rozsvěcely zhaslé svíčky, sundávaly kypré čepice čerstvého sněhu z věnců a stavěly v sychravém větru překocené vázy.  Na opuštěné hroby zarostlé travou bez jediné květiny či snítky chvojí jako důkazu vzpomínky pozůstalých jsme zapálily svíčku. Alespoň jeden plamínek, aby tančil a odolával větru v tiché připomínce.

Maminka měla jako zahradnice touhle dobou vždycky plné ruce práce. A tak jsme jí pomáhaly. Naučila jsem se vázat slaměné věnečky, vypichovat je smrčím a mahonem, navazovat voskové květiny a suché plody, vyrábět malé věnečky…..

Nosily jsme rukavice, které drát brzy při utahování prořízl a tak jsme si prsty obalovaly kobercovou páskou. Když bylo třeba, přidaly jsme další vrstvu. Ani to nezabránilo hlubokým ranám plným rezavého prachu z drátů a tvrdým mozolům.

Ovšem ten hrdý pocit, když hotové dílo nesete na hřbitov, byl k nezaplacení. Nosila jsem je tam za žvejku hlavně jedné sousedce. Po devadesátce už nebyla moc čiperná a stále si myslela, že jsem můj taťka.

Jenže čas nezastavíte a blbé náhody rovněž ne. A tak některé náhrobky přestaly být tak anonymní jako v dobách, kdy jsem chodívala obdivovat jejich mír, klid a romantiku bělostných andělů, zlatých nápisů a vybledlých fotografií. Život je pes. Stále však stavím pokácené vázy a odlehčuji sněhový náklad , zakrývající pestré květy nebo ze studených bazénků dešťové vody dělám zase hřející svíčky.

Návštěvu u hrobu s jehličím vonící kyticí neberu jako povzdech nad pomíjivostí života. Je to mé poděkování tomu, kdo byl, jaký byl… a za chvíle, kdy naše cesty vedly společným směrem. Zapálím svíčku, aby prosvítila noc a pohledem do plamene večer i když budu již  o mnoho a mnoho kilometrů dál se naše oči zase na chvíli setkají.

Jako živí již zasáhli do našeho života svými slovy, skutky, bytím a tím jsou stále s námi. A my na oplátku můžeme krom položení kytice i dokázat, že to k něčemu bylo a že i pro mrtvé si umíme vážit života.

Máme takový rituál. V Chrudimi, kde odpočívá velká část manželovy rodiny, jsme měli tenkrát i první svatbu. Útočištěm naší miniaturní svatební hostiny se stala nenápadná avšak báječná restaurace s panem majitelem, který se vás osobně přijde zeptat, jestli chutnalo, popřeje vám šťastnou cestu a na zákusek osobně přidá druhý kopeček šlehačky navíc, když se dozví, s jakými že podivnými štamgasty má tu čest. Manželův dědeček už nám k obědu svou báječnou kuřecí polévku s domácími nudlemi neuvaří. Ale vždycky, když mu zapálíme svíčku, zakončíme naší dušičkovou návštěvu právě v téhle restauraci. Jako tenkrát. Oprášíme vzpomínky, oživíme romantické city a rozproudíme krev usedlou realitou našich životů a běžných drobných i velkých starostí.

Abychom jednou nezjistili, že těmi skutečně mrtvými jsme vlastně my.

Tora

Pozn.red. : Text nebyl redakčně upraven

________________

Toro, moc krásný příspěvek... včetně té úvodní úvahy nebo rodinného rituálu.
Umíte krásně žít...
Saša

 

Téma dnešního dne 1. 11. (s jednodenním předstihem) zní prostě a jednoduše - DUŠIČKY

Tentokrát nebudu klást žádné podotázky. Téma Dušičky je natolik silné, že určitě napíšete krásné příspěvky i bez bodů...

Pište na redakční e.mail: redakce@zena-in.cz

Jednu pisatelku odměním malým dárkem: knihou s příznačným názvem: Kniha duší. A k tomu přibalím luxusní čistící gel Solutions (ale ne na očištění duše, nýbrž na očistění pleti :)

darek

Reklama