Vztahy

Tondovo kuře

Jedeme s dcerou ze školy. Dcera projevuje přání být herečkou a já se ji snažím přesvědčit, že by se měla raději rozhodnout pro povolání lékařky.
„Být herečkou by mě bavilo,“ říká dcera. „Předsevzala jsem si, že nejpozději ve třiceti letech budu slavná.“ Aha. Tak to máš ještě dvacet let k dobru. Zatímco já bych byl v takovém případě už několik let za limitem.
„Být slavná by mě bavilo,“ říká dcera. „Ráda bych rozdávala lidem své umění a také autogramy.“
„Kdybys byla lékařkou,“ zkouším to, „bylo by o tvé rodiče k stáru jistě dobře postaráno.“
„Chm,“ odpoví.
„Měla bys všude známé lékaře.“
„Nepotřebuju.“
„Jen si to představ. Až budu starý a nemocný, tvoji kolegové ti budou říkat – nebojte se, paní doktorko, my se vám na tatínka podíváme.“
„Ále,“ protáhne dcera, „já bych raději byla herečkou. Pohled na krev se mi nelíbí a nemám ráda kostry.“
„To je jenom o zvyk,“ namítám.
„Navíc mi paní učitelka v dramatickém kroužku říkala, že mi to jde moc dobře. Určitě bych byla prvotřídní herečka!“ Hm, pomyslím si, tak to bys mohla být psychiatričkou, k tomu by se ti herecký talent náramně hodil. Koneckonců, pokud kromě gastritidy, revmatismu a alergie nedostanu ještě nějakou jinou nemoc, budu potřebovat především psychiatry. Zvlášť k stáru.
„Měla bych svou vlastní šatnu v divadle,“ básní dcera. „A svou vlastní maskérku a garderobiérku. Táto, koupíš mi do pokoje to třídílné zrcadlo? Já už si tam stejně neházím míčem.“
„No. Hm.“ Snažím se vyluzovat neutrální zvuky.
„Taky mi paní učitelka říkala, že moc dobře vyslovuju.“
„To je zvláštní …“
„Viď?“ To je tedy opravdu zvláštní. Doma totiž vůbec nevyslovuje dobře. Pokud už se rozhodne promluvit, zřejmě přitom ani neotevře ústa. Anebo už hluchnu. Takže by se hodil i nějaký známý otorhinolaryngolog.
„Táto, koupíš mi magnetofon? Ne takový, co už mám,“ předejde mé námitce, že už jeden má, „takový s mikrofonem, abych si mohla nahrávat své role. Já se vsadím, že se určitě slyším jinak, než jak mě slyší ostatní.“
„Hm. No.“
„Nahrávat si své role by mě bavilo – třeba tu ó králi, jak jen můžeš být tak neoblomný? Vždyť je to tvoje jediná dcera…“ A moje jediná dcera se odpoutává od spolucestujících v tramvaji a vžívá se do své role a já si říkám, že bych možná neměl být tak neoblomný. Tím spíš, že nejsem král.
Jedeme s dcerou ze školy. Je krásný den. Ulice města prozářilo slunce.

Ivan Barvínek
   
07.11.2000 - Láska a vztahy - autor: Jiný autor

Komentáře:

  1. avatar
    [2] hubajda [*]

    Ťapina — #1 Sml22Sml22

    superkarma: 0 30.09.2012, 00:29:56
  2. avatar
    [1] Ťapina [*]

    Ále, herečky mají taky spoustu známých doktorů

    1. na komentář reaguje hubajda — #2
    superkarma: 0 08.12.2003, 15:49:50

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme