Když je v toto úterý vyhlášeno volné téma, chtěla bych se podělit se svým zážitkem z mé vlastní svatby.

Ta sama se udála v dubnu 1977.
Byla zima, místy poletoval sníh a já měla na sobě lehké krajkové šaty. Obřad proběhl k všeobecné spokojenosti a s asi 15 nejbližšími jsme se vydali k fotografovi do ateliéru. I když jsme byli objednáni na 11,30, v ateliéru byla tma a zamčené dveře. Stáli jsme na chodbě a dohadovali se, co dál. Rozklepala mne hrozná zima, a tak jsem se přitiskla  k hřejícímu radiátoru. Najednou do chodby vletěl fotograf, bez omluvy otevřel dveře ateliéru a začal nás tam cpát.
Už jsme byli seskupeni před objektivem, když do místnosti vtrhla korpulentní dáma a začala povykovat: "Hele, Jardo, jaktože jsi nekoupil, co jsem ti napsala? Běž to hned nakoupit, abych mohla konečně odjet!" Fotograf zvedl hlavu od aparátu: "Ale, Maruš, copak nevidíš, že tu mám objednané zákazníky? Až je dodělám, tak to dokoupím!" Ale Maruš se nenechala odbýt:"Co je mi do toho? Oni počkají a ty hezky koukej mazat nakoupit!"
Otočila se na podpatku a hrdě odcházela. Ve dveřích se obrátila a přes celou místnost letěla nákupní taška s poznámkou: "Co je? Jdeme!"
Nikdo z nás se údivem nezmohl na slovo. Až nakonec jsem se začala smát na celé kolo a ostatní se postupně přidávali. Fotograf se zarazil, ale pak se rozesmál taky a moc se omlouval.

Tomu říkám začátek nového života!
Zdraví hodně sluníčka přeje

Januše. 
Milá Januše,
důležité je, že vás ten odstrašující příklad manželství nevyděsil, ale rozesmál.
Momochodem, s tím ženichem stále ještě žijete ve společné domácnosti?
Reklama