Reklama

Tomášovi se před nedávnem narodil třetí potomek a už tuto sobotu v Pragovce rozjíždí druhou část svého turné Recyklus. Oproti první části proběhne mnoho změn, a tak jsme se vydali Tomáše vyzpovídat nejen o hudbě, ale také o rodině a jeho pohledu na svět.

Někde jsem vás slyšela říkat, že jste v sobě našel Boha, co přesně jste tím myslel?
Já ho asi nenašel v sobě. Jen jsem si uvědomil, že všechno na světě souvisí se vším, všechno je spleteno v jedno. Už i moderní vědou je dokázáno, že jsme stvořeni z vibrací, jenom různě ztužených, jak to potvrzuje kvantová fyzika. Tohle uvědomění člověka zpokorní vůči všemu živému. Ať už se to projevuje tím, že se snažím být slušný a respektovat každého, kdo je, a zároveň vnímám, že každé setkání s kýmkoli a čímkoli živým mě může obohatit. Jedinečnost každého z nás je fascinující. Hodně mi v tom pomohly děti. Dopřávají člověku proces odsebestřednění, kdy pochopíte, že nejste to nejdůležitější na světě. A že je skvělé, když umíte přát druhým lidem jen to dobré.

Často také říkáte, že se učíte od svých dětí. Co své děti učíte vy?
Já se stal profesionálně otcem a snažím se být co nejlepším otcem. Chci jim předat, že to nejdůležitější na světě je být dobrým člověkem. Protože v tom momentě člověk dělá dobré věci, a svět se stává lepším. A to nemusí být velká gesta. Člověk má pocit, že změnit svět znamená, že lusknutím prstů přestanou továrny vyluzovat zplodiny. Ale změnit svět znamená změnit sám sebe v tom, že budu přemýšlet v dobrém. A nebudu na jiných lidech hledat chyby, předkládat jim je, utvrzovat je v nich, a tím posilovat sám sebe v rámci společnosti. To si myslím, že není ta cesta.

klus

Nedávno se vám narodil třetí potomek. Plánujete v plození dětí ještě pokračovat? Kdysi dávno jste řekl, že byste rád celou školku vlastních dětí…
Ono to bylo trošku v nadsázce. Teď máme na další děti vyhlášený takový stop stav. Myslím, že ty tři teď stačí, abychom se mohli dostatečně věnovat každému z nich. Ale když přijde další, tak přijde, samozřejmě mu v tom nebudeme bránit. Ale je fajn, že když má člověk rodinu. Lépe mu dochází, že jsme všichni ta jedna rodina, globální společnost.

My se tu příliš soustředíme, abychom mezi sebou hledali rozdíly a posilovali je. Ale když se na to člověk podívá trošku z nadhledu, zjistí, že máme společné problémy. Jednak v tom, že nám umírá planeta, ale společnost se znovu, přes všechna mementa, hrne s tím samým scénářem do té samé katastrofy. A zároveň nás spojují pozitivní životní motivace, na kterých si myslím, že by se měla společnost znovu postavit. Já věřím v tu oblevu. Uvědomme si, že všichni chceme být šťastní, chceme, aby naše rodiny byly spokojené, chceme dýchat zdravý vzduch. Jenže lidi na sebe nemají čas, a tak, přes velké množství informací, které k nám přicházejí, a které jsou převážně negativní, máme pocit, že svět je zlej. Nemáme čas určit si své priority. Jednotlivec často nemá vizi, nemá ideál. Nesedne si a neřekne, jak vlastně chce, aby vypadal jeho svět. Kdyby si člověk dal tenhle prostor sám pro sebe, pak věřím, že z téhle chvilky sebezpytování vyjde výsledek, že lidi nechtějí žít ve světě, kde je znečišťovaná příroda. Nechtějí řešit konflikty tím, že se postřílejí. Nechtějí se nenávidět. Lidská podstata je dobrá. Každému je lépe v harmonickém prostředí.

Byl jste i u porodu, plakal jste?
Jako želva, bylo to krásný!

mimi

Takže synovi asi netvrdíte, že chlapi nepláčou.
Ne, to vůbec. Já si myslím, že je v pořádku brečet. Mně teď žena řekla jednu zajímavou věc. Mluvila s nějakým kamarádem, který jí prozradil, že já v některých chlapech odbourávám stud za cit. Že je takové nějaké vžité pravidlo, že chlapi musí být hrozně drsní, nesmí brečet, nesmí se dojímat a nemůžou být něžní. Ale já si myslím, že naopak. Chlap má být pevný, ale nemá být bojovník, má být ochránce. Jeho síla slouží k tomu, aby chránil, pomáhal a aby se staral o ženu, to křehké pohlaví, které zase umí daleko líp než on cítit. Muž má okolo toho citu, té něhy ženy postavit pevnou zeď domova, ve kterém pak může bujet láska.

Josefína, Alfréd, a teď Jenovéfa. Kde berete inspiraci na jména pro své děti?

jenPrvní jméno jsem dával já. Dostal jsem tu možnost od své velkorysé ženy a vybral jsem Josefínu. To z toho důvodu, že pro mě je obrovsky nedoceněná postava Josefa, otce Krista, respektive jeho adoptivního otce. To, jakým způsobem přijal svou úlohu, a jakým způsobem on žil život. Je takový aspekt Buddhy křesťanství. On byl člověk, ze kterého si kolegové v práci tak trochu dělali srandu. Jenom řekli „au, mě bolí koleno, já už nemohu pracovat“ a on to za ně bez řečí udělal. Byla to ta ztělesněná dobrota, ten altruismus, soucitnost s druhými lidmi. Já si přál vzdát hold téhle postavě dějin a zároveň mi to přijde jako krásné jméno.

Alfréda vybrala má žena, protože se jí líbil význam jména a taky ta znělost. Nejdéle trvalo vybrat Jenovéfu. Věděli jsme jen, že chceme, aby bylo ve jméně F, protože to mají všechny naše děti. Nakonec vyhrála Jenovéfa i přesto, že význam jména je poměrně ostrej. Je to vlastně matka rodu, živitelka. Ale když se na to člověk podívá z numerologického hlediska, nese v sobě to jméno obrovskou marsovskou energii, značí bojovnici. My ale čekali hlavně na to, kdy se narodí. Protože kdyby měla být ve znamení Lva, tak by to měla s tímhle jménem v životě hodně hustý.  Byla by to opravdu ohnivá žena. Ale tím, že je Panna, myslíme si, že její klid a řád vyrovná ten oheň.

Takže bude z vašich dětí nejprůbojnější?
To bude asi pan Alfréd, protože ten už teď, ve svém roce života, aspiruje na pozici hlavy rodiny. Naprosto bez skrupulí posílá svého tatíčka k zemi. Je to frajer, mám k němu obrovskou úctu, protože to je fantastický člověk. Všechny naše děti jsou fantastické. Je to dobrý, že má člověk možnost pozorovat ten život úplně od začátku, jak přijímají věci okolo sebe. Třeba na Alfrédovi mě fascinuje, že je neustále nadšený. Čímkoliv. Ráno vstane a už je nadržený na život. Pořád chce poznávat, chce někam jezdit. Před ním se nesmí říct, že se za chvíli někam pojede. I do obchodu. On už si nese boty, a že se jede okamžitě. A to je třeba věc, kterou vím, že mě má naučit. Tím, že jsem Býk, mám rád takové to postupné naplánování času, kdy vím, že odpoledne bude tohle, a pak tohle. A když mi to někdo nabourá, tak jsem z toho úplně jakože „héj, néé“. Ale on mi ukazuje, že je to vlastně super, že to tak mám přijímat.

s alfrédem


Někteří lidé hanlivě říkají, že jste pravdoláskař a sluníčkář. Co si o tom myslíte?
Ano, já jsem označován hanlivě jako pravdoláskař. Ale já z toho slova chci udělat opak. Hrdě se za pravdoláskaře prohlašuji a chci pravdě a lásce odejmout ten pejorativní význam, vrátit těm slovům jejich podstatu. Já opravdu věřím tomu, že když se lidi budou mít rádi, bude jim lépe, než když se mají neradi.

Dokážete se vůbec někdy rozčílit?
Já se snažím nerozčilovat se, protože si myslím, že to nikam nevede. Posilovat v sobě tyhle emoce, to člověka strašně vyčerpává. Hněv je jeden z nejhorších vysavačů energie, který existuje. To člověk pozná sám na sobě. Když se rozčílí, a je v nějakém amoku, tak je pak vysílený. A nejenom fyzicky, ale i psychicky, protože se k tomu furt podvědomě vrací. A to je další věc, co do mého života přinesly děti. S jejich příchodem jsem se rozhodl, že potřebuji ovládnout oheň své mysli. Nechci se rozčilovat a nechci na ně plivat své problémy. Cíleně jsem tak začal praktikovat různé praxe, které mi pomáhají včas zachytit příchod nějaké emoce, analyzovat ji a popřípadě ji vyhodnotit tak, že ji prostě nepoužiju, nebo ji zpracuji někde v ústraní. Nechci se chovat hrubě vůči okolí tím, že ho budu zatěžovat nějakými svými problémy. A to nemyslím tak, že když mám s někým problém, tak že si to vyřeším sám. To nejde. Problém s někým se dá vyřešit jenom s tím někým. A to je stejné, jako když tady lidi říkají, že se nějak vyřeší situace světa. Nevyřeší. Je to lidský problém a můžou ho vyřešit jenom lidi.

To, že se budeme modlit k Bohu, Alláhovi nebo k někomu jinému, to je jiná věc. Věc víry, která by nyní měla jít stranou. Jsem šťastný, že jsou tady náboženští vůdci, jako je třeba Dalajláma. Je schopen prohlásit: „Byl bych vlastně někdy mnohem radši, kdyby žádná náboženství nebyla, protože jenom zdržují tu zásadní věc.“ Náboženství tvoří rozdíly mezi lidmi. Ok, to pojďme vyřešit až později. Teď je důležité, že naše planeta umírá. Že si lidi míří na hlavu. To je ten problém, který bychom měli vyřešit. Teď je čas, ptát se druhých lidí: „Jak vám mohu pomoci?“.

foto

S osudem země, i když jen té naší, souvisí i nadcházející volby. Půjdete?
Stoprocentně půjdu! A rád bych apeloval na každého zodpovědného člověka, na každého uvědomělého občana, aby šel volit. Protože tyhle volby jsou velmi důležité. Teď není čas na hrdinství. Hrdina je ten, kdo zodpovědně zvolí stranu, pro kterou se sám rozhodl. Bez toho, aby mu někdo řekl, že by bylo lepší volit tyhle. Je dobré, aby lidi měli svůj vlastní názor, a věděli, koho a proč volí. To je nebezpečí různých populistů. Mají sice líbivá hesla, protože jsou jednoduchá a dobře se pak citují v hospodě. Ale důsledek toho, že mají takovou podporu, jakou mají, je, že je jejich voliči vlastně neposlouchají. Kdyby je poslouchali, tak prohlédnou, že ta hesla jsou úplně prázdné, populistické kecy.

Je základní povinností člověka, který se stane občanem, mít alespoň základní přehled, co se děje ve společnosti. A v momentě, kdy je situace takhle vypjatá, jak to já ve společnosti cítím, má povinnost si informace ověřit a zodpovědně svůj hlas uvážit. Aby si za ním mohl stát a byl schopen ho obhájit v nějaké diskuzi. Nejen na základě naučených pěti hesel. A v momentě, kdy ta dojdou, tak diskuze skončila, nebudu se s tebou bavit, dáme si do držky, nebo odejde, tak to není ta cesta. Tenhle přístup dává prostor lidem, kteří využívají strach jako zbraň k manipulaci společnosti.

Tak zpět k vám. Chystáte se odejít z Prahy, stavíte dům. Na co se nejvíce těšíte?
Na přírodu! V Nuslích je sice krásný park, ale už je mi malý. Já potřebuju les, vodu, kontakt s přírodou. Jednak proto, že jsem ve městě už skoro zapomněl, jak náročný proces je třeba vypěstovat nějakou zeleninu. Teď, když přijdu do nějakého supermarketu, tak už přemýšlím, kolik rajčat koupím. Protože vím, že je to jednak práce, je to úžasný proces, to bujení přírody, a také že není samozřejmé, že si natočíme vodu, kterou můžeme pít. A s tímhle se člověk sblíží zase v momentě, kdy je mimo město, kde je všechno až příliš samozřejmé. Až člověk zapomíná, že to samozřejmé vůbec není.tt

Já jsem třeba pořád strašně konsternovaný, že globální společnost počítá s tím, že existence společnosti je založená na vyčerpatelných zdrojích. Ví to, a tisíckrát to omílá, ale vůbec to neřešíme! Vždyť ten fakt už je v tom slově, že jsou vyčerpatelné, že někde je té věci konec. S tím se přeci dá pracovat, že člověk si to bude uvědomovat. To je zásadní změna, která je zapotřebí, a která není tak velká, jak si lidi myslí. Mají pocit, že se to už stejně nedá zachránit. Říkají: „Ty si myslíš, že tady teď začnou všichni chodit do lesa a jíst bobule, nebo jako co?“. Ale to není o tom, že se zásadně změní něco hmotně. Tady jde o to, aby se změnilo naše uvažování. Naše Země je tak fantastická, že i přes to, jak se k ní chováme, tak je furt schopná všechny nás uživit. Jenom my nejsme schopni být pokorní, uskrovnit se. Ten paradox, kdy se určitá část planety přejídá a vyhazuje spoustu jídla, zatímco na druhé straně planety je hladomor. Přitom to víme, ale přesto nic neděláme. Já myslím, že teď už je čas  spolu začít opravdu mluvit a co nejrychleji začít něco dělat. Ale už není čas odkládat to. Protože ten prst je už hodně zdvižený. Myslím si, že už je vteřinu po dvanácté.

Jste manuálně zručný?
Já třeba umím posekat zahradu a u toho si i odpočinu. Ale jinak manuálně zručný nejsem. Daleko zručnější je můj roční syn Alfréd, který dokonce už i betonoval podlahu. Já na tohle vůbec nejsem a ani mě to nikdy nelákalo. Možná je to i tím, že jsem vychovávaný mámou. Brzo mi umřel táta, takže nemám vedení k tomu, abych doma něco opravil. A vlastně jsem se s tím smířil. Já holt umím psát písničky, ale neumím opravit karmu. Jediná karma, kterou se tak snažím opravit, je ta má vlastní. Já tím ale nijak netrpím a ani nemám tendenci to napravovat. Holt každý umí něco, a to je v pořádku. Díky tomu, že já tohle neumím, dostane příležitost si vydělat někdo, kdo to umí.

Na konci září spouštíte nové turné, ale s loňským názvem Recyklus. Bude v něčem jiné?
Ano, začínáme 30. září v Pragovce. Má podtitul Jiný koncert, a je to tím, že si tam chceme odzkoušet směr, kterým chci jít v další sezóně. Recyklus jsme vylepšili, bude tam daleko víc projekcí, bude upravená scéna, vylepšená, vysunutá mezi lidi. Snažím se rušit bariéru mezi jevištěm a hledištěm, protože mám tendenci spojovat lidi. Takže to bude celé interaktivnější. Zároveň tam bude chill zóna, protože další turné chci směřovat k tomu, že se připojím k iniciativě, která chce z 21. století udělat století dialogu. Myslím si totiž, že lidi si spolu málo povídají. Z toho plyne spousta problémů. A tím, že spolu málo mluvíme, dáváme prostor lidem, kteří mají pocit, že mohou mluvit za nás. Tím pádem se posiluje rozdíl mezi lidmi, kteří místo aby toužili pomoci, tak touží po moci. To je věc, která si myslím, že se dá zastavit. Lidi mají pocit, že jejich hlas nic nezmění. Ať už je to hlas, který se vkládá do volební urny, nebo ten v diskuzi. Já chci zrušit tu mantru, že to nic nezmění. To není pravda. Každý z nás může změnit svět, každý může být tím světem, který má být lepší.

recyklus

Na co byste ještě nalákal fanoušky?
Bude širší playlist, zahrajeme víc písní. Odpremiérujeme tam písničku „A PAK“, kterou jsem nazpíval se svojí ženou. Tu tedy nebudeme zpívat všude, hlavně v Pragovce, protože je ještě nechci všude tahat. Hlavně si myslím, že to bude hezký, ať lidi přijdou. Ušli jsme zase kus cesty ve svých životech a jsem rád, když se to v rámci toho koncertu projeví. Ale i po něm, při autogramiádě, kterou děláme až do posledního člověka. S lidmi si povídáme a je vždycky zajímavé pozorovat je třeba s odstupem půl roku. Zůstanou s vámi, pokecají, a vy za ten půlrok zjistíte, že jste oba udělali obrovský skok někam. A to je to sdílení, to je ten dialog, který by lidi měli vést.

Na to máte dost síly a energie, což vás od jiných umělců dost odlišuje. Myslím, že málokterý umělec si povídá se svými fanoušky po koncertě. Není tak kontaktní jako vy.
Každý má nějaký přístup. Já o sobě vím, že nejsem skvělý zpěvák nebo skvělý kytarista. Já sám sebe vnímám jako člověka, který se snaží působit harmonicky na společnost. Snažím se propojovat lidi, a to se dá nejlépe tak, že se s nimi setkávám. A to chci vlastně naznačit i na koncertě v Praze. Že na dalším turné už budeme daleko víc pracovat s tím, o čem už dlouho mluvím. S tím, že chci dát lidi dohromady, aby spolu mluvili. Chci být harmonizér.

Foto: Michal Budínský a Instagram Tomáš Klus