S Tomášem jsme se sešli v podvečer na Střeleckém ostrově v Praze. Naše přirovnání k Vanesse May je jistě trochu nadnesené, přesto můžeme o Tomášovi směle prohlásit, že byl zázračným dítětem. Ocenění, která sbírá se svým violoncellem u nás i v zahraničí již od devíti let, jsou toho důkazem. Povídali jsme si však v přátelském duchu o všem možném, nejen o vážné hudbě, ale i o ženách, o jídle, o koníčcích... Přečtěte si, jaký je violoncellista Tomáš Jamník v soukromí!

Jak se to stane, že moderní kluk začne hrát na violoncello?
Začal jsem hrát v pěti letech. To jsem ještě moc moderní nebyl.

Autor fotografie: Jan Ságl 

Tomáš Jamník

S narodil 3. března 1985 v Praze. V devíti letech získal Tomáš druhou cenu na Heranově mezinárodní violoncellové soutěži a stejné ocenění obdržel i v letech 1996 a 1997. Dvakrát zvítězil v celostátní soutěži Prague Junior Note (1995 a 1999) a dostal zvláštní cenu poroty za interpretaci díla Davida Poppera a cenu Českého hudebního fondu za nejlepší provedení skladby Bohuslava Martinů. V roce 2000 se úspěšně zúčastnil mezinárodní soutěže v rakouském Liezenu (2. cena) a národního kola rozhlasové soutěže Concertino Praga (1. cena).

Začínal v pěti letech s Pražským studentským orchestrem pod vedením Mirko Škampy. Díky tomuto orchestru získal cenné zkušenosti jako sólista na evropských pódiích (Německo, Francie, Slovinsko, Portugalsko...). Ve studiu violoncella pokračoval na hudebním Gymnáziu Jana Nerudy v Praze zejména pod vedením Martina Škampy. Úspěšná studia na gymnáziu završil sólovým recitálem, při kterém provedl tři sonáty Bohuslava Martinů. Během bakalářského studia na Hudební fakultě Akademie múzických umění (HAMU) v Praze u prof. Josefa Chuchra získal v roce 2006 Cenu Josefa Hlávky, kterou uděluje Nadace Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových nejlepším studentům vysokých škol v České republice a v roce 2007 Cenu děkana HAMU za úspěšnou reprezentaci školy doma i v zahraničí.

V současné době pokračuje v magisterském studiu (hra na violoncello) u prof. Josefa Chuchra na HAMU v Praze a zároveň byl přijat na vysokou školu v Berlíně (Univesität der Künste Berlin), kde stejný obor studuje u prof. Jens Petera Maintze.

Prvního výrazného úspěchu dosáhl v dubnu 2001, kdy se stal absolutním vítězem na mezinárodní Heranově violoncellové soutěži a současně obdržel několik dalších cen – Cenu Nadace Bohuslava Martinů, Cenu EMCY a Cenu Editio Bärenreiter. Následně už sbíral jedno ocenění za druhým. Namátkou třeba první cena na Soutěžní přehlídce konzervatoří 2002 v Teplicích, nebo vítězství interpretační soutěže Nadace Bohuslava Martinů v roce 2003.

Dosavadním největším úspěchem je titul laureáta 58. mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro 2006, na které získal 2. cenu (první nebyla udělena) i spoustu dalších ocenění (Cena Českého rozhlasu, Cena Olega Podgorného, Cena Nadace Gideona Kleina, Cena Nadace Pro Harmonia Mundi, Cena Nadace Život Umělce aj.).

V následující sezoně se Tomáš představil na mnoha koncertních pódiích za doprovodu významných orchestrů či za doprovodu klavíristy Ivo Kahánka (na Pražském jaru 2007, Zlíně, Plzni, německém Greizu, Reichenbachu, japonském Kyotu, německém Ludwigshafenu...).

V roce 2007 natočil s Ivo Kahánkem své debutové album s díly Janáčka, Martinů a Kabeláče. Letos pak, opět s Ivo Kahánkem, své druhé album Works for Cello and Piano, se skladbami od Bohuslava Martinů, Petra Ebena a Luboše Sluky. Několikrát zrealizoval nahrávky pro Český rozhlas.

Kromě sólové dráhy se Tomáš Jamník věnuje komorní hře. Jako člen souboru Trio Concertino (Jan Fišer – housle, Ivo Kahánek - klavír) vyhrál v prosinci 2004 první cenu na soutěži Nadace Bohuslava Martinů. Mimo to získal tento soubor prestižní Cenu Českého spolku za rok 2006.

Donutili vás rodiče?
Donutili mě rodiče (smích). Ne, nedonutili mě, ale zkoušeli, co by se mi mohlo líbit. Když jsem šel na hudební gymnázium, zůstala mi otevřená vrátka, abych mohl utéct k něčemu jinému. Už tam jsem pochopil, že mi bude asi hudba souzená. Takže z donucení to určitě nebylo.

Přesto, nepřijde vám někdy líto, že máte život takhle nalajnovaný dopředu?
Naopak, mě to vždycky spíš těšilo. Je hezké vědět, co budete dělat za dva roky. Když k tomu ještě víte, že vás to bude těšit a otevře vám to nové obzory. Jsem hodně rád, že jsem zatím doposud mohl přemýšlet pouze nad tím, jak svou práci dělat, a ne nad tím, co dělat.

Vím o vás, že jste míval dlouhé vlasy, proč jste je shodil?
Vlasy jsem shodil těsně před soutěží Pražského jara, ale nebyl to žádný komerční tah...

Měl jste snad dlouhé vlasy spojené s neúspěchem?
Ano, odstřihl jsem dlouhé vlasy neúspěchu (smích). Ne, to vůbec tak nebylo. Bylo to z praktického důvodu. Před každým koncertem jsem si musel kupovat speciální laky, aby mi vlasy nevadily při hraní. Já jsem strašně citlivý na veškeré nepohodlnosti při koncertě. Mám i speciální košile s neklapacími knoflíčky, s ustřiženými límečky, aby se mi nedostávaly do hmatníku a mezi prsty...

Takže podobně, jako má třeba dělník montérky, i vy máte pracovní mundůr?
Tak. A to samé bylo s těmi vlasy. Já se při koncertování hodně hýbu a máchám hlavou a vlasy mi překážely.

Takže do vážné hudby pogujete?
To se nevylučuje.

Připadáte si populární? Poznávají vás třeba lidé na ulici?
Mám takovou jednu milou vzpomínku. Studuji v Berlíně a to město, když jsem tam přišel, mi přišlo ohromě velké, až skoro nepřátelské. Cítil jsem se tam opravdu malý. Přišel jsem jednou do obchodu s notami, a tam jsem sháněl nějaké materiály. Pán, co tam prodával, si mě chvíli prohlížel, a pak povídá: „Nejste vy náhodou ten cellista, co hraje Janáčka?“
A já říkám: „No, teď zrovna Janáčka hraji...“
On na to, že si před týdnem koupil moje cédéčko a jak se mu líbí. Byla to úplně neuvěřitelná náhoda, a tak strašně mě to potěšilo, že jsem to hned musel napsat všem příbuzným SMSkou. V tak velkém Berlíně tak malá pravděpodobnost, že se to stane...

Co holky, máte přítelkyni?
(Smích) Taková ta klasická otázka, jestli se dá skloubit vážná hudba a přítelkyně?

Přesně tak...
Nedá. Žertuji, moje přítelkyně hraje na housle. Ona studuje v Drážďanech, já napůl v Praze a napůl v Berlíně, tak si asi každý dovede představit, jak často se vídáme.

Takže vaše obvyklá trasa Praha-Drážďany-Berlín, Berlín-Drážďany-Praha...
No, ano. Přes školní rok se moc často nevidíme. Ale vždycky, když jedu z Berlína, tak projíždím Drážďanami. Tam jsou dvě zastávky: Drážďany Neustadt a Drážďany Hlavní nádraží a mezi nimi je dvacet minut. Když nemám čas se za slečnou ani zastavit, tak ona přijede na ten Neustadt, tam nastoupí a máme na sebe aspoň těch dvacet minut.

To si skoro nestihnete dát ani pusu...
Ale jo, pusu stihneme.

Foto: Supraphon

Jaký máte vztah k zábavné hudbě? Posloucháte ji občas?
Čemu říkáte zábavná hudba? Já občas i hraji zábavnou hudbu.

Ano, jakou?
Docela často. Většina věcí, co hraji, mi přijde zábavná.

Dobře, tak řekněme nevážnou, třeba popík, metal?
Shodou okolností, už to tedy nehraji, ale na gymnáziu jsme založili skupinu Nakopalypsika, která se už dle názvu blížila svým finským vzorům. Nebo spíš jsme byli tak dobří, že nakonec jsme pro ně vzorem byli my?… K metalu jinak moc neinklinuji, ale dost často si poslechnu nějaký popík, protože je to dobrý relax při určitých situacích.
Já třeba nedokážu už vnímat hudbu jenom jako pozadí. Kdykoli se s někým bavím a do toho hraje hudba třeba jenom jako podklad, utíkají mi myšlenky k tomu, co se hraje. K tomu je někdy ten popík dobrý, protože není primárně určený na soustředěný poslech. Řekl bych, že to je příjemná složka života každého muzikanta, i tzv. klasického, vážného.

Co poslouchá vaše přítelkyně?
My máme hodně podobný styl. Asi to je i tím, že jsme spolu už dost dlouho.

Takže, když se chcete bavit, tak si zajdete na diskotéku?
Na diskotéku nechodíme, spíš si něco pustíme.

Autor fotografie: Zdeněk Chrapek

Odpočinete si při poslechu hudby?
Hodně. Docela mě mrzí, že pomalu vymírá formát CD. Ten rituál, kdy dostanu na účet nějaký honorář za koncert a řeknu si: „Tak si koupím cédéčko.“ Jdu na Václavák a tam si vyberu nějaké pěkné album, včetně obalu a všeho, potom jdu domů, zhasnu si, otevřu okno a v klidu si to poslechnu jako celek. U toho se relaxuje výborně, ale je na to i strašně málo času.

Štve vás, když slyšíte někoho hrát falešně? Třeba jdete kolem nějakého „živáku“ a kytarista to nedává...
To je asi obecně dnešní deformace, že lidé, jak mají v uších absolutní intonace, díky množství kvalitní hudby, která se na člověka valí z počítačů, tak to samozřejmě slyší. Kór muzikanti mají dnes sluch většinou hodně vytříbený. Ale já jsem docela tolerantní, nevadí mi, když někdo třeba zazpívá falešně.

Takže si to s ním nepůjdete na pódium vyřídit?
To záleží podle situace (smích).

Nejbližší
Tomášovy koncerty

Tomáš koncertuje po celé Evropě, ale hlavně samozřejmě v České republice. Informace o jeho vystoupeních můžete najít na jeho stránkách:
www.tomasjamnik.cz
v sekci koncerty.

Kde vás mohou příznivci v Praze na podzim slyšet?
Teď budu hrát v Praze docela hojně. Doufám, že s tím nepolezu někomu na nervy. S klavírním triem (Trio Concertino, pozn. redakce) máme koncert v Dvořákově síni…

Vy hrajete i na klavír?
…ne, klavírní trio znamená, že tam hraje cello, housle a klavír. Nebo, abych to řekl podle důležitosti nástrojů, jak mi mí milí kolegové z tria často připomínají: klavír, housle, cello.

Co může být důležitějšího než cello?
Takže podle důležitosti: cello, cello, cello a dohromady je to klavírní trio. Ne, je to tak, jak jsem říkal.
Jinak budeme ještě v Praze křtít nové album, které jsem v květnu nahrál s klavíristou Ivo Kahánkem. A pak budu mít dva sólové recitály, čistě bez doprovodu...

Takový abstrahovaný Jamník...
Ano. Jeden bude takový klasičtější, kde to bude průřez repertoárem. Druhý bude specifický, je to takový můj pokus skloubit hudbu se světlem. Je to takové kontroverzní téma.

Jako abyste byl dobře vidět?
Ne. Mám k tomu několik dobrých důvodů...

Tak důvod, že byste byl dobře vidět, je také dobrý, ne?
To já bych byl raději, kdybych vidět nebyl. Spíš to bude tak, že budou zajímavě osvětlované různé prostory a já budu někde ve tmě.

Vy máte mindráky ze své tváře? Nebo ze svého cella?
Když hraji, tak se nekontroluji, takže to může někdy vypadat dost odpudivě.

Ukápne vám třeba na cello při koncertě slina, nebo co si máme představit?
Neslintám, občas pláču. Ne, ale vraťme se k té hudbě a světlu, ta myšlenka by neměla inklinovat k nějakému popíku nebo k podbízení se. Bylo to tak, že jsme na jaře hráli s triem v rámci komorní řady FOK. Ani jsme vlastně netušili, že to je speciální řada, kde se pokouší o spojení třeba právě vizuální složky a hudby. Na náš koncert připadnul vizuální umělec Jan Stolín. Pouštěl do toho našeho vystoupení taková jemná světla, která vytahovala kontury kostela, ve kterém jsme hráli. Takže tam jsem se definitivně rozhodnul. Předvedeme nasvícené Bachovy suity.

SOUTĚŽ!
Vyhrajte alba Tomáše Jamníka

Napište nám do diskuze pod tímto článkem, jak se jmenuje klavírní trio, ve kterém Tomáš účinkuje, a z jakých hudebních nástrojů se skládá.

Soutěž ukončíme v pátek 14. listopadu 2008. Ze správných odpovědí vylosujeme dva výherce.
1. výherce od nás obdrží debutové album Tomáše Jamníka se skladbami od Bohuslava Martinů, Leoše Janáčka a Miloslava Kabeláče a dále Tomášovo nové album Works for Cello and Piano se skladbami od Bohuslava Martinů, Petra Ebena a Luboše Sluky.
2. výherce obdrží Tomášovo nové album Works for Cello and Piano.

Přejeme hodně štěstí ve hře!


Vyhlášení ZDE!

To je docela komické...
No pozor, Bachovy suity k tomu vyloženě svádí. Například Yo-Yo Ma natočil šest DVD, kdy každou suitu jinak ztvárnil. Ty DVD jsem si dokonce koupil, ale zatím jsem měl čas shlédnout jen první část, kdy G dur suitu udělal jako zahradu, ve které jsou stromy jako menuet, atd... Bachovy suity jsou hodně inspirující. To, o co se chci pokusit, nebude světelná show, jen chci tím světlem podtrhnout zvuky cella. Je to trochu i z důvodu, že vážné koncerty svádí k nepozornosti. I já, jako interpret, se často pozoruji, že si často všímám jiných věcí než pouze hudby: Kdo je jak oblečený, kdo si vzal krátké ponožky, komu tikají hodinky...

Koukáte třeba po holkách?
Po holkách? Když jsou na pódiu, tak určitě (smích). Ne, obecně je tam spousta mimohudebních vjemů, které prožívá každý. Nezažil jsem koncert, při kterém by nikomu neupadly noty, nebo někdo v publiku nezaklimbal – jsme lidi a to se občas stane. Říkám si, že by vizuální složka mohla pomoci při koncentraci a že se bude i lidem líbit, pokud bude dobře udělaná.

Můžeme se bavit o soukromějších věcech – co třeba holky? Jaké se vám líbí, pomineme-li vaši přítelkyni...
To se nedá pominout. My jsme spolu už od školní lavice.

Zaujala vás vzhledem, nebo intelektem?
(Smích) Vším dohromady. Ale to je příliš osobní otázka.

Dobře, tak jiné téma – co vás baví, kromě hudby?
Je něco jiného než hudba? (Smích).

Tak třeba: Máte nějakou oblíbenou literaturu?
Jako můj nejoblíbenější koníček jsem vždycky udával literaturu a obzvláště Tolkiena, protože to je můj velice oblíbený autor. Ale zjistil jsem, že už to moc říkat nemohu, protože se literatuře už nijak aktivně nevěnuji, není prostě čas. Takže jsou to teď spíš takové koníčky, které korespondují s tím, co dělám.

Třeba povídání si s novináři?
Například – to je výborný koníček (smích). Ale třeba mám rád fotbal. Mám doma asi troje kopačky.

Nějaké od slečny?
Ne, já mám pořád tu samou.

Autor fotografie: Eva KerlickáTo ale neznamená, že se třikrát ročně nerozejdete a pak zase nesejdete...
(Smích) To znamená. Každopádně zjišťuji, že je důležité, abych se hýbal, protože na sobě pozoruji, že když necvičím, tak se mi hůř hraje. Záda mě trápí jako asi většinu muzikantů, protože se při hraní sedí a je to jednostranný pohyb.

Takže musíte mít dobrou fyzičku, abyste mohl být hudebník?
No ano. Dokonce jsem před většími koncerty a soutěžemi vždy trochu posiloval, abych nabral fyzičku. Je to hodně spjaté, potřebujete dost síly, abyste se při koncertě cítil dobře. Jakmile máte nějaké fyzické omezení, tak si moc volně a svobodně preludovat nemůžete.

Co je, podle vás, váš největší úspěch? Pomineme-li ty, za které jste byl oceněn...
Ono to dost souvisí jedno s druhým. Ale obecně, já nerad věci „odflákávám“, je pro mě strašně důležité, abych odehrál koncert naplno, se vší upřímností, i když to možná zní naivně.

A ta jedna věc, na kterou jste právem hrdý?
Ten moment, kdy mohu svou přípravu ukázat publiku. V poslední době to byl třeba koncert ve Valašském Meziříčí nebo sólové vystoupení v Pražské křižovatce, ale i další. Občas se prostě podaří, že vše sejde a na pódiu se daří vše, na co si člověk pomyslí. To jsou pak ty top koncerty, kdy si užívám každou notu a mohu divákům předat maximální množství emocí a energie, mohu toho hodně sdělit.

Komponujete také, nebo jste jen plagiátor?
Komponování přenechávám těm, kteří tomu rozumí.

Ani vás to nedráždí? Nechtěl byste si něco složit?
Každého to svádí. Když jsem byl mladší, tak jsem zkoušel různé improvizace a myslel si o nich, jak jsou geniální a jak je musím někomu sdělit. Pak, když jsem si to zaznamenal, už po půlhodině jsem zjistil, že to byly bláboly, které mě oslovovaly jen v tu danou chvíli. Poslední dobou už takové „záchvaty“ ani nemám.

Kdybyste nebyl hudebníkem, čím byste byl?
Psem. A nebo možná spisovatelem a la Tolkien.

Autor fotografie: Zdeněk Chrapek

Co snídáte?
Poslední dobou se snažím dodržovat životosprávu. Takže když snídám, udělám si většinou kafe a k tomu něco zaručeně zdravého.

Co večeříte?
Díky tomu, že teď studuji v Berlíně, tak jsem se musel naučit vařit sám pro sebe. Navíc je tam ještě jedno takové lákadlo: Hned za rohem mám Turky, kteří prodávají ohromný kebab za 1 euro. Takže ten jsem si dával poměrně často, ale tušil jsem, že to asi není úplně nejlepší. Začal jsem si vařit, různě experimentovat a začal jsem zkoušet i BIO potraviny, které jsou v Německu hodně dostupné.

Co obědváte?
Vy žertujete? Ale dobře, oběd většinou nestíhám, takže ho rozložím do menších svačin.

Takže nemá moc smysl ptát se, co svačíte...
Svačím rozkouskovaný oběd.

Co popřál Tomáš Jamník čtenářkám magazínu Žena-in?

Jak se vám Tomáš líbí? Byla jste někdy na jeho koncertě? Zajímá vás vážná hudba? Jaký je váš nejoblíbenější skladatel vážné hudby? A interpret?

Reklama