Tolerance budiž pochválena!

Milé ženy-in,
když jdu někdy centrem Prahy, až mi oči přecházejí, nad tím „Babylónem“. Zvlášť teď, v létě. Stovky barev, vůní i jazyků. Jsme v Evropě a Evropa (a nejen ona) je mezi námi – ať se politici třeba uschůzují. Ostnaté dráty zmizely a tohle je normální život, spletený z tisíce proudů, který si sám nachází svou cestu.

Samozřejmě to s sebou nese radosti i strasti. Co myslíte, čeho je víc? Lidé proudí do Čech z východu i západu, schováni na korbách náklaďáků, nebo ve fárech s klimatizací.

A přitom to není zase tak dávno, kdy u nás auto s cizí značkou bylo rarita.
Tehdejší cizinec v Čechách? Rakouský turista, co u nás v Budějovicích vykupoval cukrárnu? Nebo vietnamští, kubánští učni? Nějaký ten družební zájezd z lido-demo? A pak pochopitelně nesympatický Němec v zrcadlovkách a v mercedesu, špión, nebo tak něco - ale toho jsme znali jen z filmů. Nebo ruští vojáci, co tady hlídali mír, aniž jsme o to stáli, kteří, naproti tomu, byli až moc reální?

Dneska je všechno jinak, člověk potkává lidi a ne delegace a přízraky.

Marná sláva, není nad to, když se s někým opravdu potkáte a nikdo vám to dopředu nedpřežvýká. Jenom tak máte šanci poznat, že národnosti a kultury lidi rozdělovat nemusí. Potom i ty pověstné  „typické národní povahy“ začnete brát s rezervou – i když ten, kdo se chce mocí mermo utvrdit v netoleranci, si vždycky nějaký argument najde. Nepřipustí, že jsou i hrdí a vzdělaní Vietnamci, nepořádní Němci, sečtělí a skromní Američani, střízliví a milí Rusové, nebo Francouzi bez šarmu, co rádi pivo. A že jsou Rómové, kteří stojí za obdiv, a že každý Arab není terorista a každý Čech zase Švejk a zbabělec.

Jsou hlavně lidé hloupí a chytří, takoví, kteří se nemusejí bát a stydět, ti, kteří nemají mindráky ani problém tolerovat u druhých nějakou jinakost – naopak ji považují za něco zajímavého a obohacujícího.

Dnešní děti se už ve škole potkávají s někým „odjinud“ a často zjišťují, že je fajn, i když se narodil za kopcem (nebo za mořem) a má jiné chutě, zvyky nebo boha. Většina z nich netrpí předsudky některých dospělých.

Nakonec, o tom jsem se přesvědčila i v jedné břevnovské škole.
Druhý stupeň tady navštěvuje deset cizinců. Jsou mezi nimi žáci z Německa, Polska, Ruska i z Pobřeží Slonoviny. Všichni se češtinu začali učit až tady, ve škole. A rozumí si s ostatními. V pohodě.
  
O přestávce mezi vyučováním jsem si povídala s paní učitelkou češtiny a dvěma kamarády z 9. třídy.
Jeden se jmenuje Radek Tomečka a druhý Zeze Lagu Andersson. Větší extrémy těžko najdete. Zachmuřený blonďák a čokoládový kluk – úsměv přes celý obličej.
Od paní učitelky jsem se už předem dozvěděla, že Andy - tak se Zezemu říká - je sluníčko celé třídy a že se jí po něm bude stýskat. Nevzpomíná si, že by měl mezi dětmi nějaký problém.

„Andy, jak jsi u nás dlouho?“

„Já už jsem u vás dva roky, víš?“ zubí se usměvavý Andy.

„A jak to jde? Máš tu nějaké kamarády?“

„Jo, mám, spoustu kamarády. Pomohli mi hodně s češtinou, fakt je těžká.“

„A budete se stýkat až skončíte školu?“

„Já bych chtěl, ale nevím, jestli nepojedeme s rodičema do Francie. Chtěl bych raděj zůstat tady. Mě se tu líbí. Ale když, tak si s klukama budeme aspoň psát.“

Blonďatého Radka Tomečky jsem se zeptala, jestli si pamatuje na první den, kdy Andy přišel k nim do školy.

“No jasně, Andy seděl sám v lavici a my jsme na něj zírali jak troubové. Pak jsme za ním, ještě s jedním klukem, přišli a začali jsme se bavit. Já teda dost blbě anglicky, ale ten kámoš uměl dobře. No a Andy se slovníkem češtiny v ruce. A za chvíli už to docela šlo. Andy už mluví skoro dobře, to slyšíte ne? A normálně se kamarádíme i mimo školu. Hrajeme fotbal a tak, to bylo taky docela důležitý, ten fotbal. To nás taky hodně dalo dohromady.“

Bude se ti stýskat, jestli se Andyho rodiče rozhodnou pro tu Francii?

„Ale jo, asi docela bude.“

Já netvrdím, že je to všude tak idylické, jako v případě Andyho a Radka. Ale z těch kluků jsem měla docela radost. Tyhle děti už, naštěstí nebudou trpět pocitem, že co je „jinak“ je zároveň „špatně“ až „nebezpečně“.

A to je moc dobře. Přispívá to k jednoduchému poznání, že blbec je vždycky jen blbec, ať mluví v jakémkoli jazyce nebo nářečí a že sympaťáci jsou, naštěstí, taky všude. 

Reklama