„Tohle zase skončí brekem!“ říkávala maminka. A skutečně. Zatímco maminky jsou většinou tak empatické, že každou katastrofu včas vytuší a odvrátí, tatínkové dokáží pouštění draka a stavění přehrady dovést do konců hodných zkázy Říma. Se vší parádou i hrůzou, která k tomu patří. Jestli se dítě může setkat s oběma fenomény, je to podle mě ideální. A nikde není psáno, že to nemůže být obráceně, že blbé nápady nemůže mít maminka, děda nebo strejda Pepan. Každopádně je pak dlouho o čem vyprávět a navíc člověk včas zjistí, že každá sranda něco stojí.

 

            První vzpomínka na pouštění draků patří mému tátovi a mámě, kteří nebyli žádní troškaři a postavili samozřejmě draka domácího. Žádnou kupovanou trosku s tváří princezny Diany. Drak měl tělo napnuté z balicího papíru pomalovaného plakátovými barvami. Smál se od střapce ke střapci, měl kšiltovku a spoustu pih. Ještě ve třetí třídě byl pořád vyšší než já. Tomu odpovídal také jeho ocas, dlouhý a přes zimu obvykle namotaný v několika vrstvách kolem draka. Drak byl tím pádem těžký jako prase před porážkou a vzlétal jen za mírné vichřice.

            Taková právě nastala onoho dne (mohly mi být tak tři nebo čtyři), kdy mi táta v poli za městem  poprvé svěřil dřevíčko s provázkem. Drak se na mě vesele podíval z mraků a zabral mocně, takže mě poponesl asi o tři brázdy dál. Víc jsem ho neudržela, a tak jsme se domů vrátili s brekem a táta šel hledat draka namotaného někde v telegrafních drátech.

 

            Stejně triumfálně jsme se jednou vypravili vyzbrojeni lopatkou k potoku. Stavění přehrad po dešti všichni známe, ale proč skončit hned u první stružky na zahradě? Potok byl po dešti docela rozbahněný, ale měli jsme s tátou holiny a práce nám šla pěkně od ruky. Drny pěkně těsnily škvíry mezi kameny, takže za chvíli se v potoce nalila slušně hluboká tůně. Člověk by ji prorazil klidně hned, ale táta věděl, že pro skutečný zážitek musí být člověk trpělivý! K večeru už ale voda dost zdvihla koryto potoka a nastal čas propojit jednotlivé hráze. Nádhera! Dodnes cítím sílu, jak se ke mně prodral proud vody s kusy bahna a  podrazil mi nohy. A přesně si vzpomínám na ten pocit studu, jak jsem šla v teplákách promočených a hnědých od bahna celou tu cestu domů. A jak se za mnou otočila ta paní. A jak zase ve dveřích stála máma, vrtěla hlavou a říkala: „Ježíši, Vašku, co jste to zase dělali?!“

 

            JežišiVašek mě ještě naučil vymýšlet po cestě zkratky (díky kterým přijde člověk domů mnohem později než normálně, ale obohacen o neskutečné zážitky), protrhávat kapsy sběrem kamenů, lézt na vyvýšená místa a další velmi výhodné fígle.

 

            V porovnání s ježděním na skejtu za tramvají nejde o žádný adrenalin. Ale je podzim, a tak mě napadlo, co budete dělat o víkendu Vy? Máte nakoupený baličák a latičky? Nebo vyrážíte s lopatkou? Rozhodně Vám přeji krásný víkend, a kdyby Vaše plány měly skončit brekem, tak ať je aspoň na co vzpomínat!

Reklama