Jana byla vždycky sobec

 

Jana, má o tři roky starší sestra si vždy žila svůj život... Neohlížela se napravo, neohlížela se nalevo, nebrala na nikoho ohledy. Byla jedním slovem – sobec.

 

S rodiči nikdy nevycházela zrovna nejlíp a i náš vztah stál za houby... Už jako děti jsme se praly, hádaly, nadávaly jedna druhé. A nějaké hry či svěřování se? O tom nikdy nemohla být ani řeč.

 

Nevadilo mi to.
Neměla jsem Janu ráda, a tak, když odešla z domu, oddychla jsem si.

 

Pravda, mamka to oplakala, ale myslím si, že i jí se ulevilo.

O Janě nebylo dobré dva tři měsíce ani vidu, ani slechu... Neměla ani potřebu, nebo jakousi přirozenou zodpovědnost, dát o sobě rodičům vědět!

 

Tatínek mi jednou večer řekl: Je to sobec! Nikdy nebuď jako ona.

Přitulila jsem se k tátovi a sama sobě slíbila, že fakt nikdy taková nebudu...

 

 

Vypočítavá mrcha?

 

Čas běžel a co čert nechtěl, sestřička se dostala do problémů. Do finančních problémů.

 

Jednou večer, když rodiče byli v kině mi zavolala a povídá: “Mirko, můžeš mi půjčit do výplaty tak tisíc korun?“

 

Pochopitelně jsem sestřičce řekla, že je mi líto, ale že sama nemám... Pravda to nebyla, ale přeci jí ještě nebudu pomáhat! Přeci nebudu podporovat její život, který byl tak odlišný tomu mému a který se tolik vymykal představám rodičů.

 

(Jana mohla studovat, mohla získat vysokoškolský diplom... Ale to ona ne. Na to ona byla moc líná. Chtěla se osamostatnit, chtěla si vydělávat peníze, chtěla mít život jen a jen ve svých rukách..... Má co chtěla. A že nevyjde s penězi? To je její problém....)

 

Poté, co jsem jí odmítla pomoci, mi řekla: „Mirko, víš co? Tys vždycky byla taková vypočítavá mrcha... už od malička jsi věděla, na čí strunu zabrnkat, aby si dosáhla svého... Jsem pitomá, že jsem si vůbec myslela, že bys mi právě ty pomohla!“ a práskla mi s telefonem.

 

Seděla jsem v pokojíku, zírala z okna a v duchu si říkala, jestli mě Jana nenávidí stejně jako já ji....

 

 

Běžte všichni do háje!

Blížili se Vánoce... Ta kouzelná atmosféra byla všude kolem nás a já ji vnímala intenzivněji než kdy před tím... Byla jsem totiž zamilovaná. Zamilovaná až po uši. Svět byl tak krásný, tak úžasný a já měla pocit, že stačí, abych poskočila a vznesu se nad zem jako pták...

 

Jana v tu dobu bydlela kdesi na okraji města v pronájmu, nestýkala se s námi, jen sem tam zavolala mamince.

 

O to větší překvapení pro mě bylo, když mi rodiče oznámili, že k nám Jana přijde na štědrovečerní večeři...

Nechtěla jsem ji u stolu! Nechtěla jsem si kazit Vánoce tím, že budu poslouchat řeči o tom, jak je šílené prodávat v supermarketu, či poslouchat zvídavé otázky na mého přítele.

 

Rodiče se však již rozhodli a já s nimi nepohnula.

 

Nastal Štědrý večer a Jana se k nám nakýblovala již odpoledne. A víte co bylo nejhorší??? Že se k ní máma s tátou chovali, jakoby se nikdy nic nestalo!!!

 

Bylo to samé: Janičko, sem, Janičko, tam... Až mi z toho bylo zle.

 

Ovšem největší šok mě měl čekat až u stromečku.

 

Bylo mi jasné, že Janička určitě nějaký dárek dostane, ovšem to, co měla pod stromkem, mi vzalo dech....

 

Měla tam totiž klíče od vlastního bytu!!!!

 

Nebyla jsem schopna jediného slova, nebyla jsem schopna zadržet slzy....

Tak já celou tu dobu podporovala rodiče, studovala kvůli nim vysokou, pomáhala jim, kde se dalo, a oni „jí“ darovali garsonku!!!

 

Brečela jsem jak malé děcko a nenáviděla Janu ještě víc.

 

„Ale holčičko, až doděláš školu, a budeš se chtít osamostatnit, taky ti pomůžeme!“ řekla máma a touto větou ve mně prolomila hráz sebeovládání.

 

Zařvala jsem: Běžte všichni do háje! – a Vánoce byly zkažené....

 

 

 

Karty se obrátily

Dnes se věci mají tak, že Janičce je vše odpuštěno. Bude se vdávat a rodiče se z toho mohou zbláznit.... Já jsem odstavená na druhou kolej a nikoho nezajímá, že toto celé cítím jako strašnou nespravedlnost.

 

Mám chuť se vykašlat na školu, stejně jsem ji začala studovat jen kvůli rodičům, kteří mi svým chováním vrazili kudlu do zad....

Život není fér.

 

Proč je náhle Jana ta dobrá, ta báječná dcerka a já stojím mimo. Co jsem udělala špatného?

 

Sestra se mi v duchu směje a vím, že má radost. Vyhrála totiž náš životní boj.

 

 

 

Reklama