Chovatelé domácích mazlíčků by dali ruku do ohně za to, že toho svého bezpečně poznají kdykoli a kdekoli. Ivaně (26) přesto nějaký čas trvalo, než pochopila, že doma nemá toho svého, ale úplně cizího psa.

Měla jet pracovně na Slovensko, a tak požádala kamarádku, zda by jí ten týden nepohlídala jejího spolubydlícího, dvouletého pejska plemene yorkshire. „Nefandím psím hotelům, přijde mi to neosobní. Amorek navíc nemá rád změny prostředí a už vůbec ne přítomnost dalších psů. Jako naprosto ideální řešení se mi tedy jevilo, že se ke mně domů na ten čas nastěhuje moje kamarádka Táňa. Zná ji, takže by mu ani nemuselo být tolik smutno. A tak to také bylo. Podle pravidelných zpráv od kamarádky jsem mu ani příliš nechyběla, vše klapalo. Jenže to byla jen sladká nevědomost,“ pouští se do vyprávění Ivana, kterou čekal po návratu domů šok.

yorkshire

Zdroj foto: Shutterstock

Dost mě mezi dveřmi udivilo, že za mnou Amorek nepřiběhl. Pak mě ale napadlo, že nejspíš trucuje. Nikdy jsem nebyla pryč tak dlouho, tak se asi urazil,“ vzpomíná Ivana. Vše nasvědčovalo tomu, že se nemýlí. Její pes ležel ve svém pelíšku, a když k němu přišla, jen otráveně otočil hlavu na druhou stranu. Neměla čas se nad tím nějak hlouběji zamýšlet, už jí zase zvonil telefon. V rychlosti si vybalila a spěchala na domluvenou schůzku. „Říkala jsem si, že ho to zatím snad přejde a napodruhé bude jeho radost z mého návratu větší. Jenže nebyla. Zase mě ignoroval.“

To už jí bylo podezřelé, a tak se rozhodla, že udělá první krok ona. Vzala jej do náručí, ale okamžitě cítila, že je něco jinak. Tohle přece není můj pes, problesklo mi hlavou. Sice mu byl kresbou k nerozeznání podobný, ale jeho chování bylo jiné. A neznámý obojek na jeho krku mi tušení jen potvrdil. Okamžitě jsem volala kamarádce, abychom té záhadě přišly společně na kloub. Nakonec z ní vylezlo, že jediný okamžik, kdy mohlo k záměně teoreticky dojít, byl nákup. Než jej vyřídila, nechala Amorka uvázaného před naším obchodním domem. Jenže to bylo už před dvěma dny! Byla jsem strachy bez sebe, co s ním teď asi je,“ pokračuje ve vyprávění.

Hned druhý den ráno se vydala ke zvěrolékaři, jestli nemá její nový svěřenec čip. Žádný ale neobjevil. A tak vytiskla letáky a rozvěsila je před oním obchodním domem. Měla štěstí. Už druhý den jí volala žena, která měla stejný problém. Ani jí se jejich rodinný psí kamarád nějak nepozdával. „Hned jsme se sešly a opravdu, vedla mého Amorka. Jakmile mě spatřil, okamžitě se mohl radostí uskákat. A já se neubránila slzám. Nikdy bych nevěřila, že se může něco takového stát. Dobře to sice dopadlo, ale Táně už žádné hlídání nikdy nesvěřím,“ je si jistá Ivana.

Čtěte také:

Reklama