Reklama

Být zdravě sebevědomá by jistě bylo fajn. Co to ale znamená? Podle psychologů je to stav, v němž jsme si vědomy svých předností i chyb, ale necítíme potřebu jedno nebo druhé zdůrazňovat. Takový zdravě sebevědomý postoj pak vede ke schopnosti přiměřeného sebeprosazení.

Lež sebevědomému nevadí
Jenže zdravé sebevědomí je jedna věc, a druhá věc je situace, kdy nám někdo naše chyby vmete do tváře. Sebevědomé ženě obvykle nevadí, když je obviněna z věcí nepravdivých – štíhlou krásku neurazí, když o ní někdo prohlásí, že je tlustá, inteligentní ženu nerozhodí, když jí někdo bude spílat, že je blbá. Očividná lež zkrátka sebevědomému jedinci nevadí.

Pravda zabolí
Horší už je to ovšem s pravdou. Můžeme tisíckrát vědět, že máme nějaké to kilo navíc, nebo že nám to v některých oblastech zrovna nemyslí, ale když nám to někdo připomene, obvykle to zabolí. Obzvláště pokud se jedná o vadu, u které víme, že je v našich silách se jí zbavit. Ale ani připomenutí toho, co nedokážeme změnit, nepotěší.

Jak na chyby a vady?
Vymýšlíme si proto různé strategie, jak se se svými „vadami“ vyrovnat. Nejen psychologové řadu z nich pojmenovali. Některé najdeme už ve starých bajkách.

Obvyklou strategií jsou kyselé hrozny. Když něco mít nemůžeme, nebo by nás to stálo příliš úsilí, přesvědčíme sami sebe o tom, že nám na tom nezáleží. Šeredky tak mluví o důležitosti vnitřní krásy, boubelky o tom, jak je moderní body koncept nezdravý a jak to správně pochopili v baroku, a ty méně inteligenčně nadané zdůrazňují, že v životě jde hlavně o „srdíčko a citečky“.

Dalším běžným postupem je racionalizace – logicky si zdůvodníme, proč prostě nějakou tu vadu máme. Nemůžeme víc cvičit, protože máme problémy s klouby a moc práce, nemáme čas si přečíst nějaké ty knihy a trochu se vzdělat, babička nás v dětství příliš vykrmovala a teď už to shodit nejde a ve škole nás špatně učili. A pokud pro svou „teorii“ najdeme podporující vědeckou studii, jsme v sedmém nebi.

Jiným, ale stejně tak sebeobranným postupem je sebeshazování. Své chyby téměř vystavujeme na odiv, jako by to byly přednosti, zdůrazňujeme je a vyprávíme o nich vtipy. Snažíme se vzbudit dojem humorem obdařeného jedince, který se umí zasmát sám sobě, a předem přesvědčit všechny případné „rejpaly“, že rejpat nemá cenu, protože nás to leda tak pobaví.

Sebevědomá žena nesmí mít mindráky!
K výše uvedeným strategiím lze přidat také řadu „maskovacích“ postupů, kdy chyby různým způsobem skrýváme, ale ty k obvyklé představě sebevědomí nepatří. Sebevědomá žena si totiž, podle většinového názoru, musí být svých chyb vědoma a nemít z nich žádné „mindráky“. „Mindráky“ se tak stávají tou největší chybou, kterou nesmíme v žádném případě přiznat. To, že jsem blbá, neznamená, že jsem méněcenná, hlásají radostně propagátorky této formy sebevědomí. A to, že jsem tlustá, mi nevadí!

Vady nám vadí
A to je právě ten omyl. To, že je člověk blbý, tlustý, škaredý a podobně ho samozřejmě nečiní méně člověkem, a je přirozené být v něčem lepší a v něčem horší, ale je také přirozené, že nám vadí být horší. Že nechceme být blbé, tlusté a škaredé, nebo mít jakýkoliv jiný mínus. Už sám jazyk nás prozrazuje – mluvíme o nedostatcích, vadách (což je blízké slůvku „vadit“), o smiřování se s nimi... a sotva bychom se potřebovaly smiřovat s něčím, co nám nevadí.
 
Zdravě sebevědomá žena zkrátka může klidně mít nějaký ten mindrák. A není na tom nic nenormálního ani špatného. A záleží jen na míře toho, jak moc nám náš „mindrák“ vadí a kolik by nás stálo úsilí to změnit, jestli se do snahy o změnu pustíme.

Máte nebo jste měla nějaké mindráky? A co nějakou chybu, o které víte, ale stejně Vás zamrzí, když Vás na ni někdo upozorní? Používáte některou z výše uvedených obranných strategií? Nebo znáte ve svém okolí někoho, kdo se tak chová? Vadí Vám víc urážky, které nejsou pravdivé, nebo ty dotýkající se Vašich skutečných chyb?