Vážená redakce,

opravdu nevím, nakolik vážně je myšlena tato otázka. Jelikož každý z nás má v sobě zakořeněnou výchovu svých rodičů, nemohu proto odhadnout podtext vašeho dotazu.

Sami (či samy) v redakci snad nevěříte, že by se některá vaše čtenářka doznala k něčemu tak odpornému a společensky odsuzovanému trápení zvířat!

Nicméně co se mne týče: je mi 22 let a co má paměť sahá, vždy jsem měla obrovský problém byť jen koutkem oka zahlédnout špatné zacházení se zvířaty. Dodnes si vybavuji několik příhod, které se někomu mohou bohužel zdát neškodné, či dokonce "normální".

Když mi bylo asi 10, byla jsem s rodiči na výletě. Nechali jsme auto u jakéhosi kostela, a když jsme se vraceli, o kus dál od takové nízké žluté barabizny k nám po třech nohách hopsal německý ovčák. Jednu nohu měl stále ve vzduchu. Byl hodný, nechal se pohladit a já, protože speciálně psy přímo miluji (zůstalo mi dodnes), jsem se ho nemohla nabažit.

Najednou z domu vyšel chlap okolo čtyřiceti a na psa volal. Ten se velmi neochotně odebral po třech zpět. Za to, že poslechl, dostal kopanec do břicha, až se složil. Bylo mi hned jasné, že nohu si neporanil sám nějakým skotačením v trávě. Táta mě, celou rozklepanou a se slzami na tvářích, nacpal do auta a mámě jenom řekl: "Dělej, nasedni, nebo toho kreténa půjdu zabít."
Nikdy na to nezapomenu.

O pár let později mi táta dal přečíst článek v Květech. Německý ovčák přihopsal na vojenskou základnu. Měl obojek se známkou a nejevil absolutně žádnou známku agresivity. Jeden z obyvatel základny ho přesto přivázal za gazík a jel tak dlouho, až psa uvláčel. Pro lepší pocit ho ještě autem přejel. Dostal tuším podmínku. Tenkrát jsem se za své slzy styděla a ještě dlouho seděla s rozevřeným časopisem před obličejem.

Můj soused, jinak dobrý kamarád, hrozně rád trápil kočky. Když mi jednou chtěl vyprávět nějakou úsměvnou historku o zapalování živých koček, dostala jsem skoro hysterický záchvat a pár let jsem ho nemohla ani vidět, aniž by se mi to nevybavilo.

Reportáž z transportů zvířat a koňských jatek. Zaživa uřízli koni nohu, protože se mu zasekla na korbě. Podotýkám, že jsem dvě noci nespala.

Když můj strýc zabíjel prase, přišlo mu to jako zábavné zpestření zdlouhavého odpoledne. Bohužel se netrefil napoprvé, prase běhalo po zahradě se zkrvavenou hlavou a kvičelo šílenstvím. Utekla jsem. Strýc byl vůbec expert. Střílel vzduchovkou do slepic a říkal: hele, jak se plaší, to je hlína!

Můj soused v domě měl psa na své zahradě, která je od bytu vzdálená asi 3 kilometry. Ten pes neměl ani pořádnou boudu. Jednoho dne v zimě nenastartoval auto. Pes pošel hlady.

Člověk bydlící kousek od naší garáže má v kotci metr a půl krát metr a půl dva, slovy dva bernardýny. Ten starší už ani neumí chodit. Poslala jsem tam pány z městského úřadu. Případ je v šetření.

Nevím, opravdu v nejmenším netuším, kde se v lidech bere ta úchylná touha ubližovat nevinným, bezbranným tvorům.
Nevím, skutečně netuším, proč to dělají. A při pocitu, že právě teď někdo vzal kladivo a udeřil... se celá třesu.

Ale abych zodpověděla vaši otázku:
Jako malá jsem zvířátka nemučila, nemučím je ani teď a nikdy je mučit nebudu! A to ani tím, že bych měla kupovat jejich maso. Představa, že jím smrt, mi rozlévá tmu před očima. Prosím, vychovávejte své děti správně, ať mají úctu k životu!
Čtenářka Traxina


Traxino, děkujeme za názor.
Jen vznáším otázku, co to znamená vychovávat děti správně?  A úcta k životu u malých dětí? Pro většinu z nich je smrt něco tak abstraktního! Jak to udělat?

Pošlete fotky modelů vašich čtyřnohých přátel! Co nosí v zimě? Za povedené modely odměníme!

redakce@zena-in.cz

Reklama