V rodině mojí kamarádky Lenky se dodržují téměř všechny rodinné tradice, včetně žádosti o ruku. Tím byl malinko zaskočen nastávající ženich jejich dcery, u nich doma se naopak nenosí vůbec nic.

ask

Lenčině dceři Nikole je 25 let a s o tři roky starším Davidem chodí od svých dvaceti. Před dvěma měsíci přišla do jiného stavu. S Davidem se na děťátko těší, oba jsou finančně zabezpečení, není důvod nemít rodinu.

Jenže ještě před narozením potomka by měla být svatba.
„Alespoň tak se to ve slušných rodinách nosí,“ argumentoval Nikolčin táta, který je na dnešní volné svazky přímo alergický.

David se zpočátku vykrucoval, že papír není to nejdůležitější, ale nakonec souhlasil. Stejně by se jednou vzali, aby dítě nemělo zmatek v příjmení.

„Ale je ti jasné, že ještě předtím nás musíš přijít oficiálně požádat o Nikolinu ruku a navléct jí zásnubní prstýnek? Je totiž možné, že ti ji třeba ani nedáme,“ zažertoval opět Nikolin otec a v duchu už pomalu chystal zásnuby
Davidovi to ale moc vtipné nepřipadalo. „Proboha, jaké zásnuby? Na co ta šaškárna, vždyť už spolu žijeme čtyři roky a je jasné, že se budeme brát. To mám jako před vámi kleknout a požádat vás, jestli mi ji dáte?“
„Přesně tak, Davide, tradice je tradice. A u nás se s těmi, jak ty říkáš šaškárnami, budeš muset smířit,“
odpověděl už poněkud nasupeně otec budoucí nevěsty.

„Bože, to bude divadlo,“ postěžoval si večer David u Nikoly: „Ti vaši jsou vážně divní.“
„Nejsou,“
hájila je dcera: „jsou jen trochu staromilští. A já myslím, že tě neubude, akorát tě bude něco stát zásnubní prstýnek, ale zase za něj dostaneš dobrý sváteční oběd a moji ruku. To snad není tak málo.“

Čtěte také:

Reklama