„To se ti bude hodit, až se vdáš.“ Přiznejte… která z vás za dob svého dětství a dospívání neslýchávala tuto větu? Myslím, že málokterá. Většinu z nás jistě provázela po celá léta.

 

I mne. Uklízet, učit se vařit, prát, zašívat, žehlit…. Všechny tyto práce jsem od malička dělávala a jako „hudební podkres“ jsem k nim vždy vyslechla od maminky či babičky onu výše zmíněnou větu.

 

Abych pravdu řekla – nic proti tomu, vést děti k domácím pracím a k plnění povinností. To je v naprostém pořádku. Jen mi stále nějak není jasné, proč se má desetileté děvčátko při mytí nádobí zabývat tím, že jednou, až se vdá, se mu budou naučené dovednosti hodit.

 

Můj starší bráška – pokud vím – nikdy neslyšel větu: „Až se oženíš, bude se ti to hodit.“ Takže zatímco já jsem pravidelně v neděli večer žehlila jeho a tátovy trenýrky, on si ve svém pokoji poslouchal muziku, případně se díval na televizi…. V sobotu jsem s mamkou vstávala už v sedm hodin a kmitaly jsme spolu na velký nákup, abychom dosud ještě spící mužské části rodiny přinesly čerstvé rohlíčky… každý měsíc jsem s mámou trávila víkend v prádelně při praní velkého prádla, a táta s bráchou si zatím střihli třeba skvělou túru po Českém středohoří…. Po nedělním obědě jsem se odebírala ke dřezu, a bráška už se domlouval s kamarády, kam spolu odpoledne vyrazí.

 

Chlapci se totiž na manželství připravovat nemusí. Jejich účast na předmanželském školení většinou spočívá v tom, že mohou demonstrovat svou mužskou sílu. Například tím, že odnesou obrovský koš vypraného prádla na mandl, a tam ho důležitě postaví na zem. Tím jejich účast například na velkém prádle končí.

 

A tak v době, kdy oni odpočívali po náročné túře, my jsme s mamkou do noci mandlovaly a mandlovaly. Že za sebou máme náročnou „túru“ velkého prádla, nikoho nezajímalo a na odpočinek jsme nárok neměly. Prostě se „to muselo udělat.“ „Uvidíš, jak se ti tohle všechno bude hodit, až se vdáš.“

 

Myslím, že velký podíl na tomto modelu měla moje maminka. Sama tak byla vychovávaná a nikdy ji nenapadlo se zamyslet nad tím, jestli je to tak správně. Byla na mě moc hodná, vždycky o všechno slušně požádala, nekřičela, nebuzerovala… Bylo pro mě tím pádem velmi těžké se jakkoli vzepřít a svůj podíl na domácím dění poněkud omezit.

 

Pravda. Občas jsem se zmohla na připomínku v podobě: „Je to nespravedlnost. Proč já musím, a brácha ne.“ Nicméně mi vždy bylo vysvětleno s patřičným, ženským a zasvěceným moudrem: „To už je prostě náš úděl. Víš, proč ženy nosí sukně? Aby pod ně dokázaly všechno schovat.“

 

Jinými slovy řečeno – mysli si, co chceš, ale nahlas to neříkej. Jako žena musíš jen trpně snášet to, co ti osud dal do vínku. A hlavně si moc nestěžuj, muži to nemají rádi.

 

Hrůza! Jako malá a posléze hodně mladá jsem nějak neměla ten správný rozhled, abych s něčím takovým začala bojovat. Přijímala jsem maminčina moudra jako jedinou pravdu a potichu si brblala své ublížené formulky.

 

Tento výchovný model byl – a možná stále ještě je – hodně rozšířený. Často se stává, že nevěsta dostane od své tchyně jakýsi návod, co a jak má „dělat“, aby její novomanžel nijak neutrpěl. Vyslechne si, jak má rád upečené kuřátko, na co si potrpí, co naopak nesnáší…

„Víš, on je na to tak zvyklý ode mne,“ zdůrazní paní matinka, předávající svého hýčkaného miláčka do spárů té neschopné neumětelky.

 

A mnozí muži se do této role hýčkaných mazánků velmi rádi nechávají vmanipulovat. Je to přece tak pohodlné. A tak zatímco tradiční mužské práce v domácnosti jsou už většinou dávno historií, ženské povinnosti naopak vzrostly. Práce, domácnost, děti… To všechno leží většinou na ženských bedrech. Tradiční druhá směna! Už ve slabikáři nám byl předkládán příkladný model rodinného soužití: „Maminka vaří, táta si čte noviny.“

 

A co se stane, když se ženy ozvou a vzepřou? Jsou označeny za feministky, je jim zdůrazňováno, že „chtěly jste emancipaci, tak ji máte“. Tyto názory jsou ale poněkud zcestné. Emancipace je přece něco úplně jiného. Alespoň já si to myslím.

 

Vzájemná úcta, pomoc, láska. To, že jeden respektuje druhého. Že nikdo na tom druhém neparazituje. Obrazně řečeno. Když se můj manžel vrátí po náročném dni unavený z práce, klidně mu napustím vanu a udělám masáž. Navrch mu uvařím něco dobrého. A udělám to proto, že ho mám ráda a že chci, aby mu bylo dobře. Ve chvíli, kdy by to po mně vyžadoval jako mou povinnost, asi bych se pěkně cukala. Na druhou stranu ale musím vědět, že když přijdu unavená já, udělá pro mě on třeba to samé.

 

Občas mívám lehce feministické nálady. To jste ostatně z tohoto článku asi poznaly. A tak bych si dnes s vámi ráda na toto téma popovídala. Napište mi, jak to funguje u vás doma. Ctíte tradiční rozdělení mužských a ženských rolí, anebo už patříte k těm osvíceným svazkům, kde si na něco takového nehrajete? Vidíte nějaký rozdíl v tom, jak to fungovalo ve vaší původní rodině a jak to funguje u vás?

 

P.S. A nebojte, nejsem proti mužům ani v nejmenším nijak zaujatá. Znám docela dost těch, kteří nepatří mezi mamánky a nepovažují skutečnost, že se narodili jako muži, za nějakou automatickou výhodu. Zkrátka vím, že stále přibývá těch normálních a rozumných.

Ale musím také říct, že zcela souhlasím s názorem své starší dcery, která říká: „Některé matky synů by měly pravidelně absolvovat školení, jak z nich nevychovat neschopné idiotky.“

A to je pravda. Protože – milé dámy. Máme toho v rukou daleko víc, než si třeba uvědomujeme. A protože už spoustu zdejších čtenářek znám, tak vím, že mnohé z nich své syny vychovávají tak, že z nich jednou budou opravdové opory pro své manželky. Nikoli balvánci, kteří mají přece to kuřátko rádi s pořádně vypečenou kůžičkou. :o))

 

Dnešní téma tedy zní „Emancipace“ a já se těším na všechny vaše názory, postřehy, zkušenosti i úvahy. A pokud náhodou patříte mezi ty, které si taky jako moje maminka myslí, že žena má sukni proto, aby pod ni mohla všechno schovat... pak vězte – není to pravda. :o)))

 

redakce@zena-in.cz

 

Pěknou "feministicko-emancipační" středu všem přeje 

 

 

 

Reklama