Zakopla jsem o toho mopse. A tak jsem si ani nevšimla, že v prosklených dveřích se odráží obloha…a na ní… temný vír. Těžký vzduch jako by neznatelně začal rotovat a i v těch nejskrytějších koutech se začal zvedat prach a tlející listy. Temnota našla svůj směr. Nad spořitelnou.

 

Normálně bych tam nelezla, ale jsou situace, že vám nic jiného nezbývá. A tak jsem vešla dovnitř až k přístroji, co dělá píp. Nevypadl mi jeden lísteček, ale tři, a to se ukázalo jako velká zábava pro příštích několik desítek minut. Stálo nás tam asi dvacet a všichni jsme čekali, až přijdou na řadu ty lístečky, co vypadávaly všem navíc. Svačinu jsem s sebou měla a člověk vždycky musí počítat s lidmi, kterým uprostřed čekání jejich lísteček vypadne z ruky, než umřou.

 

A pak se to stalo. Píp. Přepážka osm. Seděla tam a dívala se na mě. Nebo na ten fíkus za mnou. Každopádně jsem položila na pult vizitku s číslem účtu.

 

 „Dobrý den, ráda bych vypověděla vkladový účet.“ řekla jsem. Ticho. Paní přesunula pohled na monitor a pak řekla: „Vy ale nemáte vkladový účet.“ „Aha.“ povídám já, „Myslela jsem, že je to ten účet, co jsem si na něj uložila třicet tisíc a občas z něj vybírám?“ Následoval opět dlouhý pohled na monitor. „No ano. Nějaký vkladový účet tu máte. Ale nemáte tam podpisový vzor! Takový účet přece nemůže existovat!“ „Aha.“ povídám zase já, „Já jsem ho zakládala přes internet, tam jsem žádný podpisový vzor nenechávala.“ Paní za přepážkou nehnula brvou. Studovala monitor, klikala myší. Pak se zvedla a odešla. Viděla jsem ji na konci chodby mluvit s různými lidmi. Když se vrátila, dlouho zase psala, klikala a… a pak vyndala příručku uživatele sporožirového účtu, pročetla ji…a pak zase samostatně pracovala. Normálně bych ji nechala být, ale zajímalo mě, co dělá. S mým účtem. Ruší ho? Nebo hledá? A kdy mám říct, co chci udělat se zbytkem peněz? Teď? Nebo se mě zeptá?

 

Nakonec jsem se k ní nahnula a povídám: „Vypadáte strašně tajemně!“ Usmála se a dál mlčky psala a psala. Pak povídá: „Vy totiž máte ten účet ještě na staré jméno a adresu, víte?“ Hm. To mě nepřekvapilo. Měnila jsem své osobní údaje v bance několikrát. Vždycky jsme to spolu hezky podepsali, já jsem si to zaplatila jako konzultaci na pobočce... a prd. Po čase mi zas přišel výpis na staré jméno nebo na starou adresu. „No tady to máte změněné, ale asi se to nepřepsalo do názvu účtu, víte?“ Takže takhle je to! ONO SE TO. Ono se to takhle komplikuje už celé měsíce. Dokonce se zjistilo, že karta, kterou jsem zde byla rušit, není zrušená. ONO SE TO... takže mi přišel účet za vedení té karty, kterou jsem si nikdy nepřevzala. A teď si zase chci zrušit účet, co neexistuje...

 

Ráda bych si připlatila za nějakou paní, která mluví. Asi bych musela mít zlatou kartu. Takhle jen musím doufat, že účet vážně zruší. Že mé osobní údaje už doopravdy přepíše do všech kolonek. Ještě párkrát jsem ji musela vzbudit, abych zjistila, kam mi chce poslat zbytek peněz, a bylo to. Teď si jdu koupit do galexu ponožku, a tam si ty peníze dám. A částku uspořenou na vedení účtu budu dávat jedné... no... není to domina. Ale je to hodně, hodně přísná paní. Jak si totiž jednou zvyknete na trochu násilí a trýznění, těžko bez toho můžete vydržet. Vidím to na sobě. Jít jednou za měsíc na poštu mi nestačí.

Reklama