friend

Když se řekne otravný kamarád, asi každý si hned někoho ze svých blízkých vybaví. Někdo jen jednoho člověka, někdo hned celou řádku. I mně se poštěstilo mít otravného kamaráda. Ale to bych předbíhal, nejprve vám povím, jak mě téma napadlo... sešel jsem se s kamarádem Alešem a rozebírali jsme (ano, i chlapi jsou občas drbny) jeho kamaráda Jirku.

Alešovo vyprávění

Jirka si Aleše našel sám. Na jedné akci se k němu „přifařil“ a od té doby se ho Aleš nějak nemůže zbavit. „Jako by byl do mě zamilovanej, nebo co!“ popisuje jejich vztah Aleš, „pořád mi volá, furt se chce někde sejít.“

Ne, ani jeden z nich není čtyřprocentní. Aleš si prostě jednou Jirku vyposlechl - udělal mu vrbu - a od té doby se to s ním vleče. Jirka řeší stále ten stejný problém: „Kdykoli se sejdem, tak se řeč po chvíli stočí k Míše. Míša byla Jirkova holka, ale rozešla se s ním před rokem a půl - Jirka ale nedokáže mluvit o ničem jiném, protože to považuje za velkou křivdu a Míšu za svou osudovou lásku.

Aleš je asi příliš slušný na to, aby Jirkovi řekl, že po takové době to prostě už nemá cenu látat ani babrat se v tom. A tak vždycky trpělivě vyslechne Jirkovy nářky. „Byl by normálně v pohodě, kdyby pořád nemlel to samý. Už mi to fakt leze na nervy...“

Nepomáhají ani jiné vztahy. Aleš vzal párkrát Jirku mezi lidi a párkrát se i poštěstilo, že si s někým začal, jenže to nevydrželo. Jirka stále vidí Míšu. „Už fakt nevim, jak ho z toho dostat. Ty jo, a čim víc jsem na něj pes, tim víc se mě snaží kontaktovat. Když mu típnu telefon, volá za půl hodiny znova...“

Přilepení kamarádi

Když jsem tak nad Alešovým problémem přemýšlel, došlo mi, že i v mém životě bylo a je několik takových „přilepených kamarádů". Přilepili se na mě z různých důvodů. A kým jsou? Dělím je do tří skupin...

  • Ztracenci - ti, kteří si nikdy nedokázali najít přátele, a tak se chytají stébla.
  • Zhrzenci - ti, kteří řeší stále dokola osudový vztah a vy jim děláte vrbu.
  • Bezměrci - ti, kteří jsou docela normální, jen mají jinak posunutou laťku intenzity přátelství.

Zajímavé je, že mezi nimi nejde dělat žádné srovnání. Pro jednoho jsou nejotravnější a nehorší Zhrzenci, pro druhého třeba Bezměrci. Sám mám nejhorší zkušenosti se Ztracenci, protože jde většinou o lidi vnitřně prázdné, o které nikdo nestojí.

Jenže co s nimi? Jak se takových přátel zbavit, když chcete zachovat určitou slušnost? A je vůbec správné takové „přílepky“ od sebe násilím odtrhávat?

Prásk! Ano, to byl morální políček. Dostal jsem ho už kdysi dávno a nezbylo mi než Aleše upozornit na totéž. I otravní kamarádi totiž dovedou překvapit. Mně se to stalo na střední škole, když mě jeden takový otrava vytáhl z průšvihu, zatímco všichni ostatní jen hloupě přihlíželi. Tenkrát jsem vysklil okno míčem a on se za mě před učiteli postavil. Byla to hloupost, ale najednou jsem nebyl v průšvihu sám. A zajímavé bylo, že jeho otravnost se tím maličko snížila, náš vztah se stal otevřenější a mně nebylo hloupé mu říct: „Hele, dost, o tomhle se bavit nechci.“

Reklama