Reklama


Vzpomínky na školní roky jsou pro každého z nás spojeny s kantory. Na některé vzpomínáme rádi, při pomyšlení na jiné se v mnoha z nás dostaví ono pověstné šimrání kolem žaludku.

Prošla jsem mateřskou školou, posléze i základní a o některých učitelích jsem si z výšin svých patnácti let myslela, že jsou “opravdu pitomí a většího kreténa, aby pohledal.” Mylně jsem se domnívala, že jsem ve svém věku zažila už úplně všechno, co jsem zažít mohla. Učitelku, která vztekle mrskala do řad žáků křídou při sebemenším náznaku vyrušování, jinou, která měřila asi 150 cm, ale ani tento handicap jí nebránil v tom, aby nás přetahovala přes hlavu Atlasem světa, další, která si trénovala sílu svých paží tím, že nám za trest lámala tužky vejpůl… a pak jednu specialistku, která dokázala křičet tak mohutně, že jí pokaždé vypadl z úst umělý chrup.

Na střední škole mě z tohoto zásadního omylu vyvedl profesor na Vědeckou a odbornou literaturu. Utěšit nás mohlo snad jen to, že tento předmět měl zkratku VOL. Ovšem ve finále nám tato malá pomstička byla k ničemu. Ten profesor totiž nebyl normální člověk, to bylo něco jako přírodní úkaz.

Vzteklý cholerik, před kterým jsme se my, nevinné panny klepaly jako osiky a bály jsme se i dýchat. Nikdy jsme si u něj nebyly jisté. Ať jsme uměly, či ne, když se ON rozhodl, že dnes bude nadělovat samé kule, poctivě svému předsevzetí dostál. Dívku, která byla vzorně připravena, zkoušel a v půlce ji přerušil, řka: “Je vidět, že látce vůbec nerozumíte. Říkáte mi přesně to, co máte v sešitě. Pět!”

Vyvolal další, která, poučena jeho právě vzneseným požadavkem, se snažila hovořit svými slovy…. “Je vidět, že jste se na látku ani nepodívala. Vůbec mi neříkáte to, co máte v sešite. Pět!” Je celkem pochopitelné, že při tomto přístupu jsme v prvním pololetí v prváku všechny svorně propadaly a v noci jsme se budily děsem a hrůzou, kdykoli byl na rozvrhu VOL.

To jsme ovšem ještě netušily, čeho všeho je ten diktátor a sadista schopen. Brzy jsme se měly přesvědčit….

Jednou opět stála před tabulí jedna vystresovaná chudinka, klepala se jak drahej pes a bylo evidentní, že si není jistá ani tím, jak se jmenuje. Na profesorově tváři jsme viděly, jak se blíží jeho další cholerický záchvat. Trpěl, kroutil se, rudnul a brunátněl ... otíral si čelo a všemožně dával najevo, jak tupostí a bezbřehou blbostí zkoušené studentky trpí. V okamžiku, kdy mu pravděpodobně hrozila srdeční zástava, prudce uchopil židli, kterou střelhbitě zvedl nad hlavu a za mohutně řvoucího slovního doprovodu opakoval otázku.

Zcepěněly jsme hrůzou a svorně jsme zíraly s otevřenými ústy. On ji zabije!!! Nešťastnice před tabulí z prožitého děsu omdlela a sesunula se k zemi. Téměř v zápětí prohodil profesor židli oknem (naštěstí otevřeným) ven na zahradu. Poté se několikrát zhluboka nadechl a vydechl a upřeně se zahleděl na bezvládně tělo, ležící na zemi. Poté vzal do ruky houbu, kterou se umývala tabule, zašmrdlal s ní holčině po obličeji, a když ta nabyla vědomí, pomohl jí vstát… Zaklepal jejími rameny a do vyděšené a totálně bezbarvé tváře zařval: “Tak na co jsem se vás ptal?”

Strašné. I takoví lidé byli pověřeni tím, aby vzdělávali a vychovávali mladou, nezkaženou generaci! A co vy a vaši učitelé a učitelky? Nemusíte se bát... Klidně je tu všechny zdrbněte. :o)))