Takto vzdychají nekonečné generace seniorů co svět světem stojí. A stejně budou vzdychat i příslušníci té současné “zkažené” mládeže, až se jejich životy přehoupnou přes střední věk, aby pevně zakotvily ve stařecké moudrosti, či demenci, toleranci, či nesnášenlivosti...

Takto vzdychala i sedmdesátiletá prateta mého manžela. Měla krásné jméno Justina a i na svůj věk byla velmi půvabná a upravená a nečinilo jí problém koketně mrkat očkem na muže třeba o dvacet mladšího.

Ty úplně mladé však hromadně mrazila ledovým pohledem a útrpně lamentovala: “Dneska ti mladí vůbec nevědí, co je to úcta k rodičům, ke stáří. Chovají se obhrouble a slovo džentlmen snad vůbec neznají. A ty dívky. Hrůza! Nezodpovědná stvoření, která zajímá jen to, jak se natřásat před těmi nemožnými kluky. To za našich mladých let….”

Za mladých let tety Justiny bylo samozřejmě všechno jiné, lepší, krásnější, poctivější… Ale že by zrovna teta Justina byla v době svého mládí vrcholem zodpovědnosti, se říci skutečně nedá...

Ve dvacátých letech minulého století byla Justinka děvče v rozpuku, které si s ničím hlavinku zrovna nelámalo. Byla nejmladším dítětem z celkem pěti sourozenců a zároveň první holčička, takže je nasnadě, že o hýčkání a rozmazlování nouzi neměla.

Tatínek svou výplatu pravidelně propíjel hrdlem a pracovitá maminka živila celou rodinu. Byla v Praze vyhlášenou švadlenou pánských košil a mezi klienty měla i několik velmi významných osobností té doby. V Justince se viděla. Obšívala ji krajkami a nebylo nic, co by své holčičce neodepřela.

Jak Justinka rostla, začal se u ní projevovat velmi slušný hudební talent. Jednou si takhle pěla v kuchyni, když přišel na zkoušku košile jistý operní pěvec z Národního divadla. Zpěvem Justinky byl zcela uchvácen a doporučil pyšné mamince, aby najala italského učitele hudby, který by mohl její dceru připravit na blížící se konkurs do Národního.

Maminka se zapýřila, Justinka se stydlivě zarděla, aby pak tiše zapípala, že ano, že by Národním zpívala opravdu ráda.

A začal kolotoč. Především pro maminku. Italský učitel stál samozřejmě nekřesťanské peníze, tatínek se o svůj podíl alkoholového opojení ošidit nenechal, a tak bylo na té srdnaté ženě, aby všechno utáhla sama. Zvýšila svůj výkon na maximum. Šila i v noci, spala minimálně. Pracovala až do úmoru a každý týden solila tučný obnos pro italského hudebního génia. Justinka poctivě cvičila a dlužno podotknout, že její zpěv byl opravdu nádherný.

Jak se blížil den D, stupňovala se nervozita. Justince byly ušity parádní šaty, počet hodin týdně se zdvojnásobil a maminku drželo na nohou snad jen vědomí, že z její milované dcery bude operní diva. Přesněji řečeno slavná a obdivovaná operní diva.

Ráno v den konkursu se děvče rozechvěle vypravilo oslnit odbornou porotu a maminka po dlouhé době celý den nic nedělala. Nervózně posedávala po bytě a netrpělivě očekávala návrat své dcery.

Ta se ale pořád nevracela. Už bylo pět odpoledne, doba, kdy byl konkurs již zcela jistě ukončen, a Justinka nikde. Jak se ručička na hodinách otáčela stále dokola, začala se maminka o dceru bát. V tom jsou všechny matky stejné, bez ohledu na dobu, ve které žijí.

Konečně. V osm hodin se vrátila rozesmátá, spokojená a velmi dobře naložená dcera.

“Tak co? Povídej? Jak jsi dopadla? Maminka se lačně vrhla ke dveřím.

Justina se zarazila, chvilku zapřemýšlela a nevinně a zcela nelogicky se otázala:

“A co, mami?”

“Ten konkurs, přece.

“Jo aha. Víš, mami, já jsem tam nešla. Potkala jsem kamarádky, venku bylo tak krásně, tak jsme šly na plovárnu.

A bylo to. Maminka zalapala po dechu a uronila několik slziček, tatínek mohutně odříhl a pronesl něco v tom smyslu, že se holka bude živit aspoň něčím poctivým a tím byla celá věc uzavřená.

Z rozmazlené Justiny ale rostla docela slušná příživnice. Visela na mamince jako klíště a neznala nic jiného než zábavu a samozřejmě plovárnu. Bylo rozhodnuto, že se holka musí vdát. A tak se stalo. Zahleděl se do ní majitel prodejny s luxusní koženou galanterií na Václavském náměstí a brzy se konala svatba. V tomto okamžiku je ale nutné podotknout, že stejně rychle se posléze konal i rozvod.

Jako manželka obchodníka musela Justina totiž v obchodě prodávat. Vzhledem k její lehkomyslné povaze to byl od jejího manžela čin stejně statečný, jako je japonské harakiri. Justina se zpočátku snažila. Obsluhovala za pultem a byla důležitá paní obchodníková. Pak se začaly na návštěvu trousit kamarádky a dobračka obchodnice je štědře obdarovávala. Té dala krokodýlí kabelku, jiné rukavičky, třetí luxusní peněženku. A když se počasí obzvlášť vyvedlo, zavřela krám a šla se vyvalit kam jinam než na koupaliště.

Manželství netrvalo ani rok. Justina se opět pověsila na krk udřené mamince (na které již byl pevně ukotven tatínek, trávící své dny v alkoholovém deliriu), a jak vysvitlo sluníčko, kmitala na plovárnu. Byla to její velká vášeň. Její největší zálibou bylo skákání z desetimetrové věže. Pro tuto svou odvahu byla velmi obdivovaná a všiml si jí jistý mladý továrník. Sám byl velký sportovec a statečná Justina mu zkrátka učarovala.

Brzy byla svatba a z Justiny se stala paní továrníková. Konečně mohla žít svůj vysněný život. Večírky, divadelní premiéry, drahé kožichy a šperky a samozřejmě plovárna. Tomuto období učinil nemilosrdný konec únorový převrat v roce 1948. Justina i její manžel byli – jako ostatně všichni buržoazní vykořisťovatelé – zavřeni do kriminálu a odseděli si pět let.

Po propuštění dostali byt na starém Žižkově a začlenili se mezi dělnickou třídu.

Z této doby stojí za zmínku jedna historka, kterou s oblibou vyprávěl dědeček mého manžela – bratr Justiny. Bydleli s nimi tehdy na stejném patře.

Justina, která nikdy nepracovala (s výjimkou kriminálu) samozřejmě neuměla vařit. Jenže v tuhých padesátých letech pomocnice v domácnosti nepřicházela v úvahu. A tak se chuděra musela u plotny lopotit sama.

Jednou v poledne takhle zaklepal bývalý pan továrník na dveře svého švagra a zdecimovaně pronesl: “Tak se podívej, Bedřichu, co mi ta moje nána dneska zase uvařila.” A v rukou držel talíř, na kterém se skvěl květák rozměrů skutečně obřích, celý obalený a pečlivě do zlatova opečený…

To je veselý i smutný příběh tety Justiny, který je důkazem toho, že mládí tropí hlouposti v každé době..... A proto – nevěřte starcům, že ta dnešní mládež je hrozná, nezodpovědná a k ničemu. Možná, že ten, kdo se nad ní pohoršuje ze všech nejvíc, byl v dobách svého mládí rebelem, kterému by jeho výstřelky mohli závidět i ti dnešní chroničtí průšviháři. :o)))

Reklama