dvojcata

Tak proč jste na sebe jak na cizí? Co na cizí, k těm byste se možná chovaly lépe, shovívavěji, slušněji a velkoryseji. Když si vzpomenu na svůj vztah se ségrou, také to nebylo nic moc. Dost jsme se štěkaly, dělaly si schválnosti, a žádná z nás nechtěla té druhé ustoupit.

Proč o tom píšu? Vždycky, když mám řešit nějaký spor mezi svými dcerami, vzpomenu si na sebe a snažím se je pochopit. Ale nějak mi to nejde. Jeden by řekl, že když jsou dvojčata, budou mít k sobě blíž než sourozenci s věkovým rozdílem. Budou si povahově podobnější a půjdou si víc na ruku. Ale kdepak, každá je úplně jiná, a i když jsem měla pocit, že jsem je vychovávala stejně, rozdílnost jejich povah je tak markantní, že je to až zarážející.

Nikola je pořád nedospělá puberťačka, která by si jen užívala, trávila hodiny na facebooku, parádila se a doma nehnula ani prstem, zatímco Míša je naprosto samostatná a chová se adekvátně svému věku.

Když odjela do Anglie, jejich společný pokoj si pochopitelně zabrala Nikola. Z obou postelí si udělala letiště, přestavěla nábytek a zvykla si na své soukromí. Teď, když se Míša kvůli studiu vrátila, nemá vlastně kam hlavu složit, protože Nikola se už svého pohodlí nechce vzdát. „Přece spolu nebudeme bydlet v jednom pokoji, už nejsme děti.“ To má sice pravdu, ale byt není nafukovací a musí se najít nějaký rozumný kompromis.

Naštěstí máme ještě jednu malinkou místnost o pár metrech čtverečních (jakousi zimní zahradu), kde si Míša zařídila provizorní spaní. Říká, že jí to takhle vyhovuje, že se nechce s Nikolou dohadovat. Ale já z toho nemám moc dobrý pocit. V létě je v tom „ajnclíku“ nesnesitelné vedro a v zimě zase „kosa“.

Připadá mi hloupé, že jedna se rozvaluje ve velkém pokoji a druhá se tlačí v komůrce jako nějaký vyděděnec.  

Když jsem si tak trochu postěžovala u tchyně, ta jen mávla rukou, že Niky je celý táta. Geny jsou geny. Ale co s tím? Mám také ustoupit sobečkovi, abych měla klid, nebo to mám řešit razantně?

Co byste mi radily?

lupa

Reklama