Tak jsem si tak zavzpomínala a napadla mě jedna příhoda.  Asi v 6. nebo 7. třídě jsme byli na škole v přírodě. A byli tam s námi i děti z třídy o rok níž (fuj, mimina, s těmi jsme se nebavili!!!).

Jeden kluk z „malé“  třídy poslal mé kamarádce psaníčko, že jí jako posílá pusu a miluje jí. No, urazilo nás to všechny, co si to kluk jeden hnusná dovoluje! A ještě ke všemu jsme věděly, že totéž poslal o den dřív jiné naší spolužačce, se kterou jsme se ovšem v žádném případě nekamarádily. Umíte si představit ten horor? Tak jsme napsaly psaníčko, jestli tu pusu nechtěl poslat oné druhé dívčině, a statečně jsme zaběhly na patro chaty, kde inkriminovaný chlapík bydlel. Statečně jsme otevřely dveře pokoje, psaníčko tam hodily a utíkaly pryč… Jenže ouha, v tu dobu u nich dlela na pokoji vychovatelka, a tak nás promptně odchytila a začala ten hnusný zločin vyšetřovat. Jak to, že děvčata ve slušné socialistické společnosti mohou jen tak vtrhnout k chlapcům na pokoj a donášet jim psaníčka o puse???????? Jak se tak nechutně můžeme podbízet??????? Stály jsme tam v pozoru před těmi „malými“ kluky a bylo nám hrozně. A přišlo dovršení – otázka na tělo – TO JSTE PIONÝRKY? ŽE SE NESTYDÍTE!!!!!! A dodnes si pamatuji tu úlevu, se kterou jsem stačila šeptnout – já ne… 

Přeji všem krásný vzpomínací den

catcat

Milá catcat, opravdu, opravdu nevím, jestli ses tehdy neměla alespoň maloučko zastydět. Být pionýrkou, to přece nebylo jen tak... :o))

Děkuji za krásný vzpomínkový příspěvek a čtenářce catcat posílám dáreček od redakce. Pište i vy, na co nejraději a nejčastěji vzpomínáte? Náš redakční e-mail je tu pro vás...

redakce@zena-in.cz.

Všechny Vás srdečně zdravím, vaše editorka dne

Reklama