Trochu mě překvapilo, kolik z vás do diskuzí napsalo, že máte nejrůznější mindráky. Když vyjdu ven, kamkoliv, tak potkávám jen samé sebevědomé lvice. Nebo že by to taky hrály?
Já sama bych svůj současný stav nazvala „jsem postižená, ale léčím se“, protože ačkoliv jsou dny (a není jich právě málo), kdy bych se nejraději zahrabala někam hluboko pod zem, uvědomuju si čím dál tím častěji, že to není řešení.

Snažím se říkat si, že to s tou mou vizáží, potažmo i vlastnostmi, není tak špatné. Stačí však jediná „jemná“ připomínka někoho z okolí a všechno je zpátky. Už  jako malá jsem pořád slyšela: „Když už vypadáš, jak vypadáš, tak je dobře, že máš alespoň něco v hlavě“, a tak jsem se čím dál tím víc zabývala nejen tím, abych skutečně v té hlavě něco měla, ale i tím, proč vypadám, jak vypadám…

Zkrátka tam mám moc, jinde zase málo, tady je něco povolené, tady se mi udělal pupínek a tam ta ženská naproti přes ulici, proč je ksakru tak dokonalá a i po čtrnáctidenní dovolené v divočině vypadá jako z obálky časopisu?!

Nedávno proběhla jedním časopisem pro ženy kampaň, ve které hledali ženy a dívky pod heslem „Napište, co na sobě chcete změnit, a my vám pomůžeme“. Měla jsem sto chutí do redakce napsat dopis o tom, že na mně nemusí měnit nic, nebo klidně mohou, hlavní je však to, abych se potom cítila dobře ve své vlastní kůži, abych se neustále nesoužila, že zatímco ostatní jsou tak krásné, já ne. Zatím jsem to neudělala, protože pořád ještě doufám, že se dokážu za svoje štěstí poprat sama.

Jistě, svým způsobem je malicherné, že já řeším to, jak vypadám, a přitom jiní mají mnohem závažnější problémy. Věřte mi ale, že přesvědčovat se den co den o tom, že mám na to vyjít na ulici, aniž bych automaticky sklopila hlavu a stáhla ji mezi ramena, abych byla co nejméně nápadná, mě stojí také dost sil.

Musím to zaklepat na dřevo, ale za poslední dva tři roky jsem s pomocí svého přítele dokázala nějaké ty mindráky překonat. Zatím má se mnou svatou trpělivost a neustále mě přesvědčuje, že jsem normální, pohledná a zdravá žena, která si zaslouží obdiv. Tak se teď krůček po krůčku snažím přijímat jeho chválu a sama se snažím ji rozdávat.

arvven


Že zdravím přítele, toho se držte.
A pracujte na sobě. Člověk je šťastný až tehdy, když je smířený sám se sebou. Dříve se mu to rozhodně nepodaří. Musíte se mít ráda aspoň tak, jako vás má rád přítel. Zdá se, že to není málo, tak by to mohlo zabrat! Držím vám palce.

A vy, ostatní, mi pošlete ještě nějaký zajímavý příspěvek na mail redakce@zena-in.cz! Byl jsem nějaký rychlý a už tu nic nemám!:)

Reklama