Reklama

Než jsem prvně otěhotněla musela jsem si projít šestiletým peklem-ihned po svatbě jsme toužili po miminku,ale člověk míní, život mění-naše snaha byla marná!

Naše cesta za "miminkem" nebyla nikterak příjemná ani slastná-byl to BOJ! Když po dvou letech pokusů o otěhotnění, jsem měsíc co měsíc plakala manželovi na rameni s tím, že zase NIC-byla jsem tak zoufalá, že jsem přistoupila na další variantu:UMĚLÉ OPLODNĚNÍ

Přiznám se, že tato dvě slova ve mě vyvolávaly hrůzu, ale i další naději...! Po první návštěvě v centru asistované reprodukce nám dodali tolik naděje a optimismu, že jsme se domů vraceli s téměř 100% jistotou, že v nejbližších měsících budu určitě těhotná. O to větší bylo naše zklamání, když první pokus umělého oplodnění nevyšel!!!  Druhý, třetí ani čtvrtý pokus nebyl úspěšný-to už jsem byla na pokraji šílenství, jediné co mě drželo "nad vodou" byla psychická podpora manžela, za což jsem mu moc a moc vděčná!

Otázky známých:"Kdy už si konečně pořídíte miminko?" mě nepředstavitelně bolely...! Že umělé oplodnění jsou i finančně náročné úkony, to jsme poznali i my na vlastní kůži. Nebudu psát kolik nás to stálo...ale na další už jsme finance neměli. A tak nám lékaři v centru doporučili ADOPCI...! V té době mě moje kamarádka dala kontakt na jednoho lékaře-po špatných zkušenostech se mě do toho už vůbec nechtělo,ale touha po miminku byla větší. Řekla jsem si, že ještě jednou...!

Po vstupním pohovoru nás pan doktor odeslal ještě na jedno vyšetření, které bylo pro nás velmi důležité-přišlo se na příčinu našich neúspěchů!!! A světe div se-do tří měsíců mě pan doktor sdělil tu nejkrásnější zprávu: MAMINKO JSTE TĚHOTNÁ! Radost byla veliká, celá rodina se radovala. Těhotenství jsem prožívala ve strachu. V 16.týdnu mě pan doktor odeslal z důvodů vyšších hodnot krve na odběr plodové vody-výsledky dopadly dobře,ale to víte,neustále jsem se bála,stresu bylo víc než dost...!

Moje těhotenství se mnou prožívala celá rodina, každý se na miminko těšil...! Do porodu zbýval poslední měsíc a rodiče měli jet na dovolenou do Chorvatska-mamka si dělala starosti, že raději nikam nepojedou, kdybych náhodou dřív rodila, aby mě pochystala věci pro miminko(dopředu jsem si nic nechystala, moc jsem se bála zklamání a pověr, že by to mohlo dopadnou špatně)!

Ještě ten den, kdy naši měli odjet na dovolenou, jsem šla na prohlídku a pan doktor mě ujistil, že vše je v naprostém pořádku a že nic nenasvědčuje tomu, že by miminko na svět mělo přijít předčasně. Rodiče jsem tedyujistila, že si dovolenou můžou v klídku vychutnat! Jaké bylo mé překvapení, když hned druhý den jsem ucítila podezřelé "mokro v kalhotkách". Že by to mohla být plodová voda mě sice napadlo, ale nechtěla jsem si to připustit. Byl zrovna státní svátek a když jsem tuto obavu řekla manželovi, ihned sedl do auta a jel se poradit k našemu známému lékaři. Já rezolutně manželovi zdůraznila, že rodit ještě nebudu, že termín mám až za měsíc!!!

Když manžel viděl, že se mnou nic nenadělá, řekl mě, že doktor říkal, že máme jet jen do nemocnice  pro jistotu na vyšetření...a já mu tu jeho "lež" sežrala i s navijákem(doktor mu totiž řekl, že si máme sbalit věci a jet ihned do porodnice, že to byla určitě plodová voda)!

A tak jsme jeli do porodnice "JEN NA VYŠETŘENÍ". Žádné věci jsem si nebrala, RODIT ještě nebudu a nemůžu, termín mám stejně až za měsíc! Ale manžel věděl, že rodit budu, ale nechtěl mě stresovat. Když mě v nemocnici řekli, že tam již zůstanu, pořád jsem jim tvrdila, že v žádném případě, že rodit budu až za měsíc, že stejně nemám doma nic nachystané...no hrůza - z takové rodičky určitě radost neměli!

O pár hodin později jsme s manželem prožili ten nejkrásnější pocit na světe-narodila se nám krásná zdravá holčička,a když jsem ji poprvé držela v náručí, plakali jsem oba štěstím.

P.S.Všechno pro miminko nachystal manžel se švagrovou, zvládli to dokonale a když jsme za týden přijeli z porodnice domů, ve stejnou chvíli nás vítali i babička s dědečkem, kteří se zrovna vraceli z dovolené z Chorvatska!!! A kam se poděla moje neplodnost? Za tři roky po prvním porodu se nám narodila další princezna a aby toho nebylo málo, za další tři roky, loni v létě, krásný kluk jako buk...a všechno proběhlo úplně přirozeně!   S pozdravem Bohuša 

Pozn. red.: text nebyl redakčně upraven.


Stejné to měla moje sestřenice, na dítě čekala sedm let ve stresu, a když stres přešel, byla hned těhotná. Simona

Jaký je váš příběh s těhotenstvím a porodem, milé čtenářky? Čekám na adrese:

redakce@zena-in.cz