Když prodávali byt v Praze a hledali vysněný domeček na venkově, měli hlavu plnou plánů. Teď po několika letech si jdou po krku, protože chlap nepřiloží ruku k dílu a všechna starost o dům zůstala na ženě.

Jindřiška a Milan měli jasnou představu o svém budoucím životě. Rozhodli se opustit pražský byt a za utržené peníze koupit domek na venkově, kde by si na „stará kolena“ užívali důchodu.

broken

Začali hledat dům. Nechtěli žádnou ruinu a nic moc velkého, aby se to dalo fyzicky zvládnout. Jenomže v tom byl právě zádrhel. V kraji, kde se jim líbilo, se ceny podobných nemovitostí šplhaly nad jejich možnosti.

Až jednou narazili na malý stateček. Na konci vesnice, se zahradou, stodolou a krásným výhledem. Jenomže dobrá cena odpovídala i jeho stavu. Stateček byl dlouho opuštěný a podle toho také vypadal.

A nastaly první třenice.  Zatímco se Milan do objektu přímo zamiloval, Jindřiška v něm viděla jen nekončící práce za spoustu peněz. Snažila se koupi Milanovi rozmluvit, ale on jen mávl rukou, že všechno zvládne. „Ničeho se neboj, tohle si opravím sám, a už se na to moc těším“, říkal. Jindřiška sice nepochybovala o jeho zručnosti, ale přece jen už není žádný mladík. Chtěla hledat dál.

Milan však trval na svém a začal argumentovat tím, že byt byl jeho a on jako investor má právo veta. Nebyli manželé, takže Jindřišce nic jiného nezbývalo. S Milanem bydlela už dlouho a svůj byt přenechala dceři, takže se neměla kam vrátit.

Bohužel, její skeptická vize se brzy naplnila. Milan sice dům zprovoznil, aby se v něm dalo bydlet, ale tím to také skončilo. Vzniklo jakési „provizórium“, které Milanovi stačilo, ale Jindřiška byla nespokojená. Vadilo jí nejen to, že teče do střechy a fasáda domu je oprýskaná, ale že se tísní ve dvou malých „cimřičkách“, kam nemůžou pozvat ani návštěvu, natož dceru s vnoučaty.

Ale čím víc na Milana naléhala, aby v rekonstrukci pokračoval, tím víc se zatvrzoval. Začal být podrážděný a uzavřený do sebe. Celý den jen pokuřoval, popíjel pivo, četl noviny a koukal na televizi. Jeho jedinou starostí bylo zatopit v kamnech, aby měl teplo.

A to Jindru vytáčelo. Ničila ji lhostejnost, která Milana ovládala a bezmoc, že s tím nemůže nic udělat. Všechno, co po něm chtěla, musela nakonec zvládnout sama. Vymalovat, něco natřít nebo naštukovat, obstarat dříví, postarat se o zvířata. Ale jsou práce, na které nestačí a na zaplacení řemeslníků už nezbývají peníze. Milan jí nic nepřidá, prý už platil dost.

Měla tohle zapotřebí? Kde jsou ty jeho sliby o velké kuchyni, o podkrovním pokojíku pro hosty, o dřevěné verandě, kde budou snídat a dívat se do kraje?

Všechno se rozplynulo. Nejen sen o útulném domku, klidném stáří, ale i hezkém vztahu. Teď vedle sebe žijí lidé, kteří se začínají nenávidět.

Čtěte také:

Reklama