Kdo by v dnešní uspěchané době neměl Den blbec ??? Já teda ty dny mívám pravidelně a už jsem si docela i zvykla. Ale snad největší z těchto dnů byla právě tato sobota, kdy náš dobrý kamarád slavil 50. narozeniny na rodeo crossových závodech…

Ráno by to ještě šlo. V klidu jsme s manželem vstali, nachystali dárky ke dveřím (můj táta nám je měl po závodech dovézt na místo oslavy) a šli jsme. Došli jsme, dali si pivko a povídali si s dalšími kamarády a čekali, až začne závod, kdy měl závodit i náš oslavenec. Za půl hodinky jel manžel vyzvednout věnce pro vítěze, a tím to začalo. Po cestě tam ležel na cestě nějaký muž. Prý ho porazilo auto a ujelo, nebylo mu rozumnět, tak manžel volal záchranku. Přijel z toho úplně špatný, ale dalo se to. Potom se začalo mluvit o tom, že to byl nějaký místní opilec, kterého někdo „jen“ zmlátil. Neřešili jsme to a užívali si závodu. Po pár minutách jsme komplet všichni, co jsme tam byli, dostali vosí žihadla. Dobrý začátek dne, řekli jsem si, a já už začala tušit, že to bude zase jeden z těch „fajn“ dnů. Kdy se všechno „daří“.

V druhém kole našemu kamarádovi a oslavenci v jedné osobě uletělo kolo a nemohl jet dál. Manžel je naštěstí automechanikn a tak mu to opravil – díky němu náš kamarád vyhrál celý závod. Ostatní už byli v pohodě, bez dalších katastrof ale… byla jsem se projet v offroadové tatře 4x4… jak s námi vyjížděl kopec smrti, já blbec jsem se nedržela a narazila celou váhou do repro bedny a narazila si škaredě lopatku a žebra… no nic. Jak jsem vystoupila, šla jsem se najíst a přitom mě někdo hnusně spálil do nohy cigaretou… “já už to kašlu…“ rozčilovala jsem se… to není možné, kdy už to skončí…

Pak byl chvíli klid. Začala oslala a bylo dobře. Tancovalo se, pilo a hodovalo… ale jak se blížil odchod domů… někdo si udělal kafíčko a celé mně ho vylil na ruku… “to už není možné…“ brečela jsem bolestí a tahala notně společensky unaveného manžela domů. Po cestě domů jsem ještě ztratila oblíbený náramek a ukopla si palec na noze, jelikož sem měla jenom cukle… Manžela jsem musela celou cestu tahat do kopce a tahat všechny věci, jelikož on si nesl grilovanou kost a MUSEL ji sníst než dojdeme domů, aby mohl našemu hafanovi dát zbytek. Domů jsem došla úpně vyčerpaná a unavená…

Ráno se probudím, celá dobitá, odřená a spálená a manžel povídá: ,,To byla super akce, co? Všechno se povedlo, bylo to naprosto skvělé…“ Myslela jsem, že ho asi zabiju, přehodila si peřinu přes hlavu a spala celý včerejší den...

Š.


Děkujeme za dramatický příběh :)

Já bych tedy za tohle asi manžela na Vašem místě zakousla :)

redakce@zena-in.cz

Reklama