Bulvár

To by se reportérovi stát nemělo? Jak se dělá rozhovor II.

Již jsem tu před časem zmínila pár zajímavostí ze zákulisí přípravy rozhovorů a vychválila některé osobnosti, které mě při mé práci mile překvapily. Dnes - před koncem roku - bych vás chtěla pobavit některými perličkami, které člověk při takovém pořizování rozhovoru může zažít.

Pracovní název článku zněl „Těžký život redaktora“ a vzpomněla jsem si v první chvíli na můj oblíbený snímek ABBA ve filmu (ABBA: The Movie, 1977), kde se jeden nebohý novinář pěkně zapotí, než přiměje populární hudební čtveřici k rozhovoru. Ano, udělal chybu, že si zapomněl novinářský průkaz, ale i s ním se dají zažít krušné chvíle... Samozřejmě slovo krušné je - aspoň u mě - s velkou dávkou nadsázky.

Já osobně tu práci miluji a zaplať pánbůh (ťuk, ťuk) jsem se ještě nikdy do žádné závažné šlamastyky nedostala. I když někdy si tak trochu připadám jako Bridget Jonesová...

Vybrala jsem dnes pro vás několik historek, při kterých byste se snad i mohli (většinou na můj účet) pobavit. A protože není úplně fér prozrazovat zákulisní věci, ne všechny účastníky budu jmenovat. Děkuji za pochopení.

Zhruba před rokem jsem měla za úkol udělat rozhovor s Prim. MUDr. Václavou Adámkovou, která sídlí v Ústavu lékařské biochemie a laboratorní diagnostiky. Laboratoře jsou součástí rozsáhlého komplexu, a tak jsem chvíli pátrala a vyptávala se. Konečně jsem budovu, kde paní primářka sídlí, našla. Rozhodně nepatřila k těm, které lákají svým vzhledem ke vstupu.

  • A to mě ještě dorazila na dveřích výrazná cedule, kde bylo psáno: Zákaz vstupu. Infekční prostředí.

Na chvilku mi blesklo hlavou, že se mě možná chtějí v redakci zbavit, ale nakonec jsem se nechala nalákat bezstarostným hlasem paní primářky, která mi před zazněním bzučáku přes reproduktor pravila, že se nemám bát. No, prolítla jsem kolem laboratoří jako namydlenej blesk, aby na mě žádná bakterie nestihla skočit, a po opuštění budovy jsem si ještě dlouho utírala ruce hygienickým kapesníčkem. Vím, bylo by mi to na prd...

Neboť jak řekla paní primářka: bakterie tu byly před námi, jsou tu s námi a budou tu zřejmě i po nás, což si musíme nejen uvědomit, ale hlavně se tak k nim chovat... (Rozhovor najdete zde)

doktor

Také druhý příběh se odehrává ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Rozhovor s jedním lékařem proběhl v pohodě, ale nějak jsme nemohli vyladit autorizaci, tj. schválení finálního (přepsaného) textu. Ne všichni lékaři jsou ochotni komunikovat přes email, a tak jsem musela dorazit ještě jednou osobně.

  • Termín odevzdání hořel výrazným plamenem a pan doktor stále neměl čas. Schůzku jsme přesouvali a přesouvali, až nastal můj poslední den před dovolenou a zároveň poslední den (a noc), kdy bylo možné elektronicky odevzdat rozhovor do redakce.

Pan doktor mi nabídnul, že tedy mohu přinést vytisknutý text na noční službu do nemocnice a on se na něj v nějaké pauze podívá. Zatímco tedy doma vrcholila cestovní horečka, neboť jsme odjížděli v časných ranních hodinách, já bloudila různými záhadnými zadními chodbami nemocnice a poznávala její zázemí, které je asi pacientům utajeno.

Lékař mě každou chvíli přes mobil ubezpečoval, že na mě opravdu nezapomněl a že je v pořádku, že tam, kde čekám, není ani živáčka, a já sama sebe uklidňovala, že nejsem součástí nějakého hororu „maso pro doktora Jacksona“ (viz Kandidáti života a smrti, 1979). No, jsem tady...

Od bílého pláště pojďme nyní ke zlatu v hrdle. U umělců (a asi nejen u nich) platí, že čím více toho člověk skutečně umí, tím je skromnější. Samozřejmě jistě existují výjimky, které potvrzují pravidlo, ale teď zmíním zážitek rozhovoru se zpěvákem, který rozhodně nepatří mezi top, ale sám sebe bezmezně obdivuje.

Není to myšleno nějak zle, ale přiznám se, že jsem měla co dělat, abych se nesmála. Představte si mladíka, kterému vyšlo první CD a na svůj dokonaly vzhled Kena (ano, ten přítel od Barbie) nalákal pár lehce fanatických fanynek.

  • Vydání hudebního nosiče vlastně není žádný významný mezník. Vydat si ho může klidně Franta od sousedů, který zpívá při návratu z hospody jako Walda zamlada.

Podstatné je, kolik lidí si takové cédéčko koupí, případně jak dokáže vyprodat koncertní haly. Nicméně náš hrdina příběhu už se viděl po boku Karla Gotta (nebo dokonce možná spíš přímo na jeho místě) a také se tak choval. Byl zdvořilý, to ano, ale každou chvíli se mezi větami o velkých plánech zasnil a samolibě se nechal unášet na melodii své písně někam do neznáma, odkud ke mně nedoléhaly jeho odpovědi, ale jen pobrukování zřejmě nového hitu. A někdy taky nic. Až jsem se chvílemi bála, že usnul v sedě... A čas běžel. Nakonec to nějak dopadlo, rozhovor vyšel, fanynky měly asi radost. A já vím, pro některé umělce musí mít člověk větší pochopení (a víc času!).

fotbal

To fotbalisti, to je taky svérázná kapitola. A jako tečku za dnešním tématem jen stručně k setkání s jedním úspěšným střelcem. O jeho tehdejší popularitě vypovídá fakt, že prostě nebylo možné ho udržet někde v soukromí. Okamžitě se kolem něho vždy vytvořila tlačenice. Přiznávám, že mě fascinovalo, jak dokázal reagovat i přes netržitý zájem fanynek a rozdávání autogramů. A čest pro mě zřejmě mělo být, že mě po chvíli chlapácky poplácal po rameni jako že dobrý - že tomu jako ženská docela rozumím asi. Docela ve mně hrklo. Měl páru...

Tak až příště budete číst nějaký rozhovor, vězte, že téměř každý má za sebou ještě zajímavý příběh vzniku...

Přečtěte si také:

   
30.12.2015 - Společnost - autor: Marcela Macáková

Komentáře:

  1. avatar
    [7] Jandywoman [*]

    Já jsem se naopak pobavila, protože jsem při stejné práci jako Marcelka zažívala podobné situace. Jak se říká "kdo nezažil, nepochopí."

    superkarma: 0 30.12.2015, 23:22:04
  2. avatar
    [6] SNÍŽEK [*]

    nějak jsem se nezasmála Sml80

    superkarma: 1 30.12.2015, 18:11:11
  3. avatar
    [5] peetrax [*]

    gerda — #1 no jo, prostě normální život. Sml16

    superkarma: 0 30.12.2015, 15:58:13
  4. [4] bobani [*]

    Sml67

    superkarma: 0 30.12.2015, 15:16:45
  5. avatar
    [3] Suzanne [*]

    Sml16 To mi připomnělo, jak jsem sama jednou zabloudila v postranních chodbách nemocnice - vzpomněla jsem si na ten samý film Sml30

    superkarma: 1 30.12.2015, 11:32:11
  6. avatar
    [2] ToraToraTora [*]

    Mám se bát, že bude i třetí díl?

    superkarma: 5 30.12.2015, 07:58:43
  7. avatar
    [1] gerda [*]

    Tož...čekala jsem nějaké pikantérie či trapasy, a ono vlastně všecko v pohodě? Tohle je přece naprosto normální, tak to chodíSml16

    1. na komentář reaguje peetrax — #5
    superkarma: 3 30.12.2015, 06:59:25

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme