Reklama
 
 
Byli i takoví jedinci, kteří si málem vykroutili krk nebo alespoň zablokovali krční páteř. Někteří se dívali nepokrytě, někteří klopili zraky k zemi, jiní se dívali soucitně. Ale ne na mne, která jsem úpěla pod svým velkým břichem, nýbrž na mého manžela. Zejména v očích mužů jsem mohla číst: „Proboha, co si to ten ubožák vede za ruku? A jak to spolu doma dělají? Vždyť to není ženská, to je balón! Dá se s tím vůbec souložit?" Inu, nedalo. Nedalo se s tím nejen souložit, ale ani pořádně chodit, ani sedět, protože jsem se pořádně nevešla za stůl. Nedalo se s tím ani zavazovat boty, protože jsem si na tkaničky u bot jednoduše nedosáhla, takže jsem byla odkázána na úděsné babské nazouvací kozačky, které jsem si nazouvala popaměti (na nohy jsem si neviděla), a i to mi trvalo vždycky skoro patnáct minut. Když jsem se kolébala po ulici, šel nejdříve pupík, pak břicho, pak dlouho, opravdu hodně dlouho nic, a nakonec utrápený zbytek budoucí rodičky vlekoucí za sebou manžela, který - budiž mu to ke cti - neklopil oči, ani se za mne nesnažil schovávat.
 
Jak jsem přišla k tak obřímu břichu, skutečně nevím. V těhotenství jsem přibrala 25 kilo (ve druhém už jen 23), aniž bych se přecpávala. Je pravda, že mi nikdy nebylo ani jen trochu špatně, nikdy jsem nepoznala, co je to těhotenská nevolnost, a zakulacovat se v břišní oblasti jsem se začala výrazně už ve druhém měsíci, kdy spousta mamin ještě ani neví, že je těhotná. Asi to máme v rodině. Moje maminka byla ještě lepší - přibrala během každého těhotenství 36 kilo. Jak moje maminka, tak já jsme pár týdnů po porodu byly na svých původních 58 kilech, takže to opravdu nebyla záležitost přežírání, ale prostě nějaká naše rodinná úchylka.
 
Ale unosit to těch 9 měsíců, to teda bylo dílo. Byla jsem těhotná v době, kdy móda budoucím maminkám moc nepřála, ba chovala se k nim poměrně macešsky. Byla jsem úplně bezradná. Už v pátém měsíci jsem na sebe nemohla sehnat spodní kalhotky, protože mi byly malé i růžové teplé" neboli kvalitní jégrovky mojí babičky. Nemohla jsem, ačkoliv byla dost drsná zima, nosit ani kalhoty, protože jsem své břicho do žádných nedostala. Varianta rozepnutého zipu a propojení knoflíkové dírky s knoflíkem pomocí gumičky mi přestala stačit už ve čtvrtém měsíci. Nevešla jsem se do žádných silonek, takže jsem v těch šílených mrazech byla nucena nosit sukni na gumu vytaženou pod prsa (a sahající po kotníky) a pod ní - věřte nebo nevěřte - tepláky zastrčené do nazouvacích kozaček.
Ani s vrchním dílem to nebylo lepší. Tenkrát se nosily strašlivé kárované šatovky. To jsem odmítala nosit, protože mi bylo 23 let, a ne 53. Nakonec mi maminka poslala z Moravy úpletový dvoudílný kostým. Byl z teplé, hutné, ale poměrně elastické tkaniny. Vypadala jsem v něm ještě tlustší, než jsem opravdu byla, a navíc měl strašlivou fialovou barvu, ale oblékla jsem ho. Po dlouhé době jsem měla něco, do čeho jsem se vešla. Takže jsem zbytek svého těhotenství odchodila jako tlustá a neforemná fialová příšerka" a kvůli své tloušťce jsem si své těhotenství moc neužila. Zato synek za to stál. Vážil 4,20 kg (ten druhý, co následoval o čtyři roky později - i druhé těhotenství mělo úplně stejný průběh - vážil 4,17 kg). Do tří měsíců po porodu jsem byla na své původní váze a na problémy, které mě provázely mým těhotenstvím, už jsem si ani nevzpomněla. A kdyby s tím dneska Žena-in nepřišla, možná bych si nevzpomněla už nikdy :-).
 
Kadla 
Milá Kadlo,
tak to je dobře, že jste si vzpomněla, protože ochudit čtenářky a o váš vtipný příspěvek by byla jistě škoda, že, milé ženy-in?
Ale víte, co je zvláštní? Potvrzujete moji teorii, že ženy, které čekají potomka mužského pohlaví, snášejí těhotenství mnohem lépe. Mají možná větší břicha, ale většinou nezvracejí.
Co vy na to, ostatní těhulky?
Vyvrátíte mi to?