Minulý týden jsme vás seznámili s auditkem (diskusí) ČÁP NEBO VRÁNA a čtenářkou fialinkou, která na něm hledala útěchu, souznění a naději, že se jednou dočká vytouženého dítěte. Souhlasila se zveřejněním svého příběhu. Dnes vám přinášíme jeho první část.

těhotenství

Už nevím přesně, kdy jsem přišla na Čápa, tipuji tak po půl roce snažení... v té době mi začínalo pomalu vrtat hlavou, proč nám to nejde, a měla jsem trošku strach, jestli za to nemůže autoimunitní onemocnění, které mám. Na tu diskuzi jsem ale narazila celkem náhodou, ještě jsem necítila potřebu to nijak řešit a nehledala jsem stránky, které „snažilky“ sdružují, ale tady jsem neodolala. V průběhu čekání „na čápa“ jsem ale začala cítit všechno to, co k dlouhodobé neúspěšné snaze o dítě patří – beznaděj, že já dítě mít nikdy nebudu, zklamání nad každou menstruací, pocit, že všichni a všude jsou těhotní, já jediná ne.

Zhruba po roce a čtvrt už jsem byla nervózní dost, takže jsem podstoupila základní vyšetření včetně laparoskopie, a manžel spermiogram. A v něm se paradoxně ukázal být problém, já byla v pořádku. Další zhruba rok jsme čekali, zda se stav nezlepší, ale spíš se zhoršoval, a při vyšetření u urologa padl jasný verdikt – ivf, protože mít děti přirozeně by byl spíš zázrak. V této době už jsem sama cítila, že na zázrak nechci čekat věčně (i když vím, že v tomhle směru nic není nemožné), takže umělé oplodnění pro mne v té chvíli bylo jasné, necítila jsem pochybnosti, prostě jsem to považovala jako jednu z mnoha cest k dítěti, za kterou není potřeba se stydět. Horší to asi bylo pro manžela, smířit se s tím, že problém je v něm, a ještě horší bylo, když nám potom řekli, že je velká pravděpodobnost, že bude nutné použít spermie dárce – s tím jsme se prozatím nedokázali smířit vůbec.

Ivf ale proběhlo ukázkově a já jsem byla hned na první pokus těhotná. Že je větší pravděpodobnost dvojčat, jsem samozřejmě věděla, ale celou dobu se mnou zmítaly takové pochybnosti, jestli nám alespoň někdy nějaký pokus vyjde, že mne vůbec nenapadlo, že by to mohlo týkat mne. Navíc den předtím, než jsem viděla pozitivní test, se ohlásil hyperstimulační syndrom – prudkými bolestmi a zvětšením břicha, dušností... v té chvíli jsem se na ten test ani nedokázala dívat s radostí, tak mi bylo špatně.

Když se potvrdila dvojčata, byla jsem z toho nejdřív zaskočená, ale brzo jsem se s tou myšlenkou smířila. Ty negativní pocity pramenily nejspíš z toho, že jsem brzo zjistila, jak moc jsou dvojčata riziková, bála jsem se hlavně předčasného porodu... smíření přešlo až do obrovského těšení se, užívala jsem si celkem bezproblémové těhotenství, dál jsem chodila do práce a byla jsem hrdá na to, že budu mít dvojčata a že já to přece nějak zvládnu. Chvíli jsem byla vedle z toho,  že budeme mít dva kluky (přece jen jsem doufala v jednu holčičku), ale i na tohle jsem si brzo zvykla.

V 32. týdnu těhotenství mne hospitalizovali v nemocnici kvůli riziku předčasného porodu, ale nález nebyl nijak hrozný a já jsem byla spíš naštvaná, že tam musím ležet. Za týden se přidalo strašné svědění celého těla, které ohlašovalo zhoršující se jaterní testy, ale ani tady se jednalo jen o mírné překročení limitů. Kluci krásně rostli, váhy měli ukázkové, oba se otočili hlavou dolů a já jsem se těšila na přirozený porod a ostatně, v nemocnici mne to po měsíci opravdu nebavilo.

Na poslední kontrole jsme se už dohodli na termínu porodu – za tři dny – a doktor si ještě všechno chtěl zkontrolovat na ultrazvuku. Jenže.... druhé srdíčko hledal marně. Do půl hodiny jsem byla na sále, akutním císařským řezem se mi narodil v 36. týdnu těhotenství, s váhou 2,60 kg, zdravý syn. Druhý chlapeček, taky zdravý,  zemřel na trombózu pupečníku asi někdy v průběhu předchozího dne, ale já jsem to netušila a nemohla ovlivnit.  Tím krásným podzimním ránem začala nová etapa mého života, která ale dost dlouho připomínala zlý sen.

Kdybych to sama nezažila, nikdy bych nevěřila, jak těžká může být tahle situace. První dva dny jsem nedokázala ani brečet. Nemohla jsem spát, pořád jsem nad tím uvažovala, zdálo se mi, že to nemůže být pravda, že se mi to snad jenom zdá, že to prostě není možné. Až druhý den večer, když přišel manžel, který mezitím musel zařídit pohřební službu, a zeptal se, že musí dát něco malému do rakve, a neví co, se spustil ohromný příval slz... měli jsme velké štěstí, že náš živý synek byl zdravý a šikovný. Pobyt v nemocnici jsem prodloužila já žlučníkovým záchvatem, opakovanými náročnými vyšetřeními a hrozící operací žlučníku, nakonec jsme ale po 14 dnech byli doma.

A tam... všechny věci byly dvakrát... samota a spousta času na přemýšlení... v kombinaci s malým dítětem, které jsem od začátku naštěstí obrovsky milovala, ale vyčítala si, že z něj nemám tu radost, kterou bych měla mít, že prostě nemá šťastnou spokojenou matku, jakou by měl mít.

Asi dva měsíce jsem byla jak v mlze, když jsem v noci dokojila malého, v polospánku jsem hledala jeho bráchu, abych ho mohla nakojit taky, než mi došlo, že je všechno jinak. Byla zima, pošmourno, to náladě nepřidalo... a já měla pocit, že nikdy v životě už nebude líp. Měla jsem obrovskou podporu manžela i přátel, kterých není málo a kteří byli ochotní mne i opakovaně vyslechnout a být se mnou, za to jsem obrovsky vděčná... ale pořád dokola to nejde, říkat to znova a znova, obtěžovat je něčím i pro ně tak nepříjemným... 

Všichni se chodili podívat na syna a člověk pořád dokola nemůže mluvit o tom druhém, který tu není... jenže ten smutek nemizí a nemizí. Navíc je to těžko pochopitelné pro každého – z pohledu těch, kterým zemře jediné dítě, ale i všech ostatních jsme na tom byli vlastně dobře... a vlastně si možná i dost lidí říkalo, jak dobře to neseme.. jenže pořád nejde nahlas brečet.

Ale časem se to zlepšovalo a pocit, že bych hrozně ráda i to chybějící druhé dítě, mne neopouštěl.

Po roce a pěti měsících od porodu vyšlo další IVF a opět to byla dvojčata.

fialinka

O druhém těhotenství se dočtete v příštím týdnu.

Reklama