Bulvár

Tikání hodin smrti

Určitě mnozí z vás slyšeli, či se dočetli o tzv. tikání hodin smrti.... Říká se, že každý z nás má na milisekundu vyměřený svůj čas života, a i kdybychom se na hlavu stavěli, „Smrt“ si pro nás přijde přesně ve chvíli posledního odbití hodin našeho života.

 

Existují mezi námi však lidé, kteří mají schopnost slyšet ono tiché odpočítávání posledních minut, či hodin života.

Ve většině případů se tito lidé shodují na tom, že slyší skutečný tikot hodin. Tikot hodin, který signalizuje pomalu přicházející smrt.

 

„Manžel před rokem těžce onemocněl,“ vypráví tichým, zastřeným hlasem paní Andrea. Na jejím výrazu v obličeji je poznat, že se díky vyprávění tohoto podivného příběhu přenesla zpět, kamsi do minulosti. Do minulosti, která je plná otazníků, tajemství, nezodpovězených otázek.

 

„....jeho stav byl skutečně vážný a lékaři mu dávali pramalou naději na uzdravení. Jeden večer jsem takhle ležela v posteli, dům byl podivně tichý a mně se hlavou honily děsivé myšlenky.

Nevím, kdy přesně jsem zaslechla ono tiché, pravidelné tikání. Najednou se neslo pokojem, a kdybych si nebyla jistá, že v ložnici nemám žádné hodiny – jen digitální budík – věřila bych, že je to skutečný tikot hodin.

První večer jsem tomu nevěnovala pozornost, ale ten podivný tikot jsem od té chvíle slyšela večer co večer.

Prohlédla jsem celý dům, hledala všude možně, odkud ten zvuk přichází, ale nenašla jsem nic. Nikdy jsem totiž nebyla schopna přesně určit, odkud se ten zvuk line. Jako by byl všude kolem mě....

 

Když se to podivné tikání vracelo pravidelně a já ho slyšela večer co večer, napadlo mě, že je to jen zvuk v mé hlavě. Říkala jsem si, že mi pracují nervy z toho, jak je manžel nemocný (byl už přes měsíc v nemocnici a jeho propuštění bylo ve hvězdách), že jsem zkrátka unavená, nervově vyčerpaná.

 

Asi po týdnu jsem zašla za svým psychologem a svěřila se mu s tím, co každý večer slyším. Potvrdil mou verzi toho, že to jsou nervy, a dal mi nějaké prášky na uklidnění a na spaní.

 

Jenže ani léky nezabraly a ono tikání ke mně chodilo každý večer a noc jak nevítaný host.

Po nějaké době, kdy už jsem si říkala, že si na ten zvuk prostě musím zvyknout a že třeba zmizí sám od sebe, jsem zjistila, že se onen tikot jakoby přiblížil. Byl hlasitější a rychlejší. Jakoby se dvě vteřiny vešly do jedné.

 

Tehdy jsem si poprvé řekla, že to může třeba něco znamenat, a pustila se do pátrání.

V knihovně jsem si půjčila několik knih a v jedné z nich se dočetla o Tikání hodin smrti. Stálo tam, že skutečně citliví lidé mohou slyšet smrt, která si přichází pro ně samé, či pro někoho jim blízkého.

 

Neumíte si představit, jak mě ta kniha vyděsila.

Hned druhý den jsem ji vrátila  a snažila se na vše zapomenou. Ale nemohla jsem to vypustit z hlavy, nemohla jsem ty věty v knize jen tak ignorovat, jako bych je nikdy nečetla...

 

Jak zvuk tikajících hodin sílil a zrychloval se, začala jsem skutečně věřit tomu, že to jsou hodiny odtikávající život mého muže.

 

Jeden večer, kdy byl tikot už skutečně hlasitý, rozléhal se jednu chvíli po celém domě, jsem už myslela, že se z toho zblázním. Měla jsem strach. Hrozný strach a navíc jsem cítila zoufalství a bezmocnost.

 

Jenže pak náhle ten zvuk zmizel.

Tikání utichlo stejně náhle, jako silný vítr těsně před bouří.

 

To jak jsem se cítila, nemá smysl popisovat. Jediné co vím, že ta hranice k čistému šílenství byla neuvěřitelně křehká a stačil jeden malý krok, abych se za ní ocitla.

 

Ležela jsem v posteli, zírala do tmy a prosila boha, ať to celé byl pouhý výplod mé fantazie. Ať můj manžel stále dýchá, ať to tikání nebylo nic než jakási halucinace.

 

Když v šest hodin ráno zazvonil telefon, věděla jsem, že mé prosby byly liché a že to, co jsem večer co večer slýchávala, byly skutečně hodiny smrti.

 

Když jsem zvedala sluchátko, krve by se ve mně nedořezala a vlastně si ani ten okamžik pořádně nepamatuji. Vše se se mnou točilo a moje hlava byla jak veliký, prázdný balon.

 

Až když na druhém konci telefonu promluvil můj strýc a řekl mi, že v noci zemřela jeho žena, opět se mi vrátilo logické myšlení a já doslova cítila, jak jsem dopadla zpět do normálního světa.

 

Manžel v této době již v nemocnici není, jeho zdravotní stav se lepší každým dnem, ale já mám i tak neuvěřitelnou hrůzu z toho, že jednou ten děsivý zvuk zase uslyším...“

 

Slyšela Andrea opravdu tikání hodin smrti? Nebo to byla jen pouhá náhoda? To jsou otázky, na které asi stěží nalezneme odpověď.

Jediné co jisté je, je to, že Andrea není první, a určitě ani poslední, kdo něco podobného zažil...

 

 

Seneca Lucius Annaeus
"Nikdo neumírá příliš brzy, protože neměl žít déle, než žil."

   
11.03.2005 - Společnost - autor: Sabina

Komentáře:

  1. avatar
    [38] Radka27 [*]

    AlenaV: To asi nebude hodinami. On není moc dobrý pocit, že je člověk tak nějak na řadě v tom umírání. Třeba ji změnilo právě tohle. Prstě panika. Buďte na ni hodní.

    superkarma: 0 13.03.2005, 22:33:16
  2. avatar
    [35] ratonito [*]

    Ježiš mě úpně mrazí. Můj děda byl taky nemocný a pak ho odvezli do nemocnice a mně se pak v noci zdálo, že umřel a on umřel druhý den. To bylo jako bych to prožila dvakrát. Ale myslím si, že to je nějaké podvědomí z toho, že člověk tuší, že se to může stát a pak se to promítne do snu.

    superkarma: 0 12.03.2005, 12:22:48
  3. avatar
    [33] Ťapina [*]

    Uf, já vím, proč se vždycky postarám o to, aby se mnou v místnosti alespoň jedny tikavé hodiny byly - ať je na co to svést

    superkarma: 0 12.03.2005, 09:59:57
  4. [32] niagára [*]

    Věřím, že mnozí jedinci mají schopnosti toto slyšet a vytušit. Můj bratr má zážitek z doby, kdy nám umíral dědeček. Byl si s dědečkem velmi blízký od dětství. Když těžce onemocněl, bydlel bratr už na druhém konci republiky. Pamatuju si to ráno, když mamka volala bratrovi, že dědeček zemřel, tak se bratr zeptal, v kolik hodin to bylo? Že si teda myslel, že to je sen, ale že ve čtvrt na pět ráno se mu zdálo, že dědeček otevřel dveře do jejich ložnice a že bratrovi řekl, že se s nim přišel rozloučit a pak zase odešel. Ten čas jeho snu se shodoval s časem , kdy dědeček umřel. Prostě některé věci nikdy neobjasníme a zůstanou nám utajeny.

    superkarma: 0 12.03.2005, 09:18:48
  5. avatar
    [31] Vivian [*]

    *daisy*: třeba má soused pověšený hodiny na zdi Některý strojky dovedou dělat pěknej bordel Myslím co do hlasitosti...

    superkarma: 0 11.03.2005, 21:36:21
  6. avatar
    [29] *daisy* [*]

    No, nechci ubirat na pusobivosti pribehu, ale kdyz jsem v tiche mistnosti, tak taky slysim tikani hodin, byt zadne nikde na blizku nejsou, a to nekdy od detstvi uz, kdy jsem si toho poprve vsimla

    superkarma: 0 11.03.2005, 16:42:52
  7. avatar
    [28] Lubar [*]

    Když mi před 15 lety umřela maminka, zastavily se mi v tu dobu hodinky a za chvíli se znovu rozeběhly ... nevím, jestli to bylo přesně v okamžik, kdy dodýchala, ale od té doby se děsím okamžiku, když se zastaví hodinky ... raději každou baterii vyměňuji hned, jak se začnou jen trošku zpožďovat ...

    superkarma: 0 11.03.2005, 14:51:22
  8. avatar
    [27] Radka27 [*]

    To je hotové věřte nevěřte Podle mně to tikání slyšela. Já někdy slyším mluvit lidi i když jsem třeba doma sama, jakoby za mnou stála máti a něco říkala. Chce to klid

    superkarma: 0 11.03.2005, 13:10:06
  9. avatar
    [26] Tesay [*]

    Nemyslím si, že bych slyšela tep, hlavně by bylo divné že sem to slýchala jen před její smrtí, která přišla náhle a nikdo to nečekal, protože byla zdravá a čilá jako rybička. Pak když už jsem jela domů (studuvala sem SŠ) tak sem si byla 100% jistá že jedu na pohřeb, jen sem nevěděla komu

    superkarma: 0 11.03.2005, 11:30:25
  10. avatar
    [25] Pala [*]

    Brr, mám z toho husí kůži.

    superkarma: 0 11.03.2005, 11:25:52
  11. avatar
    [20] Tesay [*]

    Stalo se mi něco podobného, když umírala babička a od té doby mám strašný strach, že se to bude opakovat znovu.Málem sem se z toho zbláznila

    superkarma: 0 11.03.2005, 11:06:04
  12. [19] Rikina [*]

    Jo jo, mozek lidskej je jedna velká záhada. Jinak souhlas s "matildou" - v mém případě navštívit psychologa by asi bylo to poslední, co by mě napadlo, taky žádného "svého" nemám, a ani nevím, jak a kde bych ho případně hledala...

    superkarma: 0 11.03.2005, 11:05:44
  13. avatar
    [15] Muška [*]

    Asi něco existujemezi nebem a zemí.Před 5lety mi umírala maminka.Seděli jsme celá rodina a ještě známí na zahradě a mně se v noci udělala zima.Musela jsem si jít pro bundu a tepláky i když za mnou hořel oheň..Myšlenky se mi pořád vracely k ní,jak jsme za ní v sobotu odpoledne byli.Už nás nevnímala.Ještě když jsme odcházeli,jsem jí pohladila po noze a povídám jí.Mámo,mám narozeniny,večer si stebou v duchu připiju na zdraví.Ráno na zahradu přijel švagr a namusel nic říkat.Maminka v 1/2 2 v noci umřela.Tak jsme si pak říkali,že nějaká telepatie musí být a že ta její duše se s náma přišla na zahradu rozloučit.

    superkarma: 0 11.03.2005, 10:05:19
  14. [13] matilda [*]

    Co mi víme, co dokáže dělat nevyužívaná kapacita lidského mozku. To mě spíš trápí jiná věc - autorka navštíví svého psychologa a já žádného nemám. A ani nepotřebuju. Nebo se už blíží americký model, kdy každý zaražený prd budeme rozebírat vleže s psychoanalytikem?

    superkarma: 0 11.03.2005, 09:27:33
  15. [12] janina01 [*]

    Něco na tom třeba bude, mě umírala babička, měla horečku a když jsem seděla u její postele, náhle se probrala, ukázala na mě prstem, ať se přiblížím. Pohladila mě, usmála se a řekla ahoj. V noci zemřela.

    superkarma: 0 11.03.2005, 08:48:30
  16. avatar
    [11] Irena1 [*]

    Věřím, že se to dá vytušit, nebo je shoda nějakých znamení - ale o tikání slyším prvně v životě. Tady bych se přiklonila k verzi, že Andrea byla vynervená a bála se o manžela, možná slýchala vlastní tep nebo tak něco..a pak začaly zabírat prášky od lékaře.

    superkarma: 0 11.03.2005, 08:44:03
  17. avatar
    [10] Žábina [*]

    Tak o tom jsem tedy ještě nikdy neslyšela

    superkarma: 0 11.03.2005, 08:38:09
  18. avatar
    [9] Lilinka [*]

    Ja bych skoncila v blazinci lidem, kteri maji takovehle zvlastni schopnosti tedy vubec nezavidim

    superkarma: 0 11.03.2005, 08:35:50
  19. avatar
    [8] Haňulinka [*]

    Teda to je příběh. Paní Andrea musela být úplně na nervy. Nechtěla bych to zažít.

    superkarma: 0 11.03.2005, 08:21:09
  20. avatar
    [5] Enya [*]

    Brr, tak to bych zažít nechtěla, musí to být hrozně depresivní

    superkarma: 0 11.03.2005, 07:38:56
  21. avatar
    [4] Mab [*]

    Můj přítel je taky velmi senzitivní, ví dopředdu, že se něco stane. Taky přesně věděl, kdy umře jeho babička. Někdy je to dpst nepříjemné. Kdoví, co bude muset za své "schopnosti" jednou zaplatit.

    superkarma: 0 11.03.2005, 07:15:07
  22. avatar
    [3] P.Martina [*]

    Bože můj, mám z toho husí kůži snad i ve vlasech. Doufám, že "Tikání hodin smrti" skutečně neexistuje a jestli jo, že to nikdy neuslyším.

    superkarma: 0 11.03.2005, 07:06:19
  23. avatar
    [2] Dux [*]

    modroocka: znam jeste horsi, svědění.

    superkarma: 0 11.03.2005, 03:22:02

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa na téma osteoporóza
Anketa na téma: Zubní zdraví

Náš tip

Doporučujeme