Určitě mnozí z vás slyšeli, či se dočetli o tzv. tikání hodin smrti.... Říká se, že každý z nás má na milisekundu vyměřený svůj čas života, a i kdybychom se na hlavu stavěli, „Smrt“ si pro nás přijde přesně ve chvíli posledního odbití hodin našeho života.

 

Existují mezi námi však lidé, kteří mají schopnost slyšet ono tiché odpočítávání posledních minut, či hodin života.

Ve většině případů se tito lidé shodují na tom, že slyší skutečný tikot hodin. Tikot hodin, který signalizuje pomalu přicházející smrt.

 

„Manžel před rokem těžce onemocněl,“ vypráví tichým, zastřeným hlasem paní Andrea. Na jejím výrazu v obličeji je poznat, že se díky vyprávění tohoto podivného příběhu přenesla zpět, kamsi do minulosti. Do minulosti, která je plná otazníků, tajemství, nezodpovězených otázek.

 

„....jeho stav byl skutečně vážný a lékaři mu dávali pramalou naději na uzdravení. Jeden večer jsem takhle ležela v posteli, dům byl podivně tichý a mně se hlavou honily děsivé myšlenky.

Nevím, kdy přesně jsem zaslechla ono tiché, pravidelné tikání. Najednou se neslo pokojem, a kdybych si nebyla jistá, že v ložnici nemám žádné hodiny – jen digitální budík – věřila bych, že je to skutečný tikot hodin.

První večer jsem tomu nevěnovala pozornost, ale ten podivný tikot jsem od té chvíle slyšela večer co večer.

Prohlédla jsem celý dům, hledala všude možně, odkud ten zvuk přichází, ale nenašla jsem nic. Nikdy jsem totiž nebyla schopna přesně určit, odkud se ten zvuk line. Jako by byl všude kolem mě....

 

Když se to podivné tikání vracelo pravidelně a já ho slyšela večer co večer, napadlo mě, že je to jen zvuk v mé hlavě. Říkala jsem si, že mi pracují nervy z toho, jak je manžel nemocný (byl už přes měsíc v nemocnici a jeho propuštění bylo ve hvězdách), že jsem zkrátka unavená, nervově vyčerpaná.

 

Asi po týdnu jsem zašla za svým psychologem a svěřila se mu s tím, co každý večer slyším. Potvrdil mou verzi toho, že to jsou nervy, a dal mi nějaké prášky na uklidnění a na spaní.

 

Jenže ani léky nezabraly a ono tikání ke mně chodilo každý večer a noc jak nevítaný host.

Po nějaké době, kdy už jsem si říkala, že si na ten zvuk prostě musím zvyknout a že třeba zmizí sám od sebe, jsem zjistila, že se onen tikot jakoby přiblížil. Byl hlasitější a rychlejší. Jakoby se dvě vteřiny vešly do jedné.

 

Tehdy jsem si poprvé řekla, že to může třeba něco znamenat, a pustila se do pátrání.

V knihovně jsem si půjčila několik knih a v jedné z nich se dočetla o Tikání hodin smrti. Stálo tam, že skutečně citliví lidé mohou slyšet smrt, která si přichází pro ně samé, či pro někoho jim blízkého.

 

Neumíte si představit, jak mě ta kniha vyděsila.

Hned druhý den jsem ji vrátila  a snažila se na vše zapomenou. Ale nemohla jsem to vypustit z hlavy, nemohla jsem ty věty v knize jen tak ignorovat, jako bych je nikdy nečetla...

 

Jak zvuk tikajících hodin sílil a zrychloval se, začala jsem skutečně věřit tomu, že to jsou hodiny odtikávající život mého muže.

 

Jeden večer, kdy byl tikot už skutečně hlasitý, rozléhal se jednu chvíli po celém domě, jsem už myslela, že se z toho zblázním. Měla jsem strach. Hrozný strach a navíc jsem cítila zoufalství a bezmocnost.

 

Jenže pak náhle ten zvuk zmizel.

Tikání utichlo stejně náhle, jako silný vítr těsně před bouří.

 

To jak jsem se cítila, nemá smysl popisovat. Jediné co vím, že ta hranice k čistému šílenství byla neuvěřitelně křehká a stačil jeden malý krok, abych se za ní ocitla.

 

Ležela jsem v posteli, zírala do tmy a prosila boha, ať to celé byl pouhý výplod mé fantazie. Ať můj manžel stále dýchá, ať to tikání nebylo nic než jakási halucinace.

 

Když v šest hodin ráno zazvonil telefon, věděla jsem, že mé prosby byly liché a že to, co jsem večer co večer slýchávala, byly skutečně hodiny smrti.

 

Když jsem zvedala sluchátko, krve by se ve mně nedořezala a vlastně si ani ten okamžik pořádně nepamatuji. Vše se se mnou točilo a moje hlava byla jak veliký, prázdný balon.

 

Až když na druhém konci telefonu promluvil můj strýc a řekl mi, že v noci zemřela jeho žena, opět se mi vrátilo logické myšlení a já doslova cítila, jak jsem dopadla zpět do normálního světa.

 

Manžel v této době již v nemocnici není, jeho zdravotní stav se lepší každým dnem, ale já mám i tak neuvěřitelnou hrůzu z toho, že jednou ten děsivý zvuk zase uslyším...“

 

Slyšela Andrea opravdu tikání hodin smrti? Nebo to byla jen pouhá náhoda? To jsou otázky, na které asi stěží nalezneme odpověď.

Jediné co jisté je, je to, že Andrea není první, a určitě ani poslední, kdo něco podobného zažil...

 

 

Seneca Lucius Annaeus
"Nikdo neumírá příliš brzy, protože neměl žít déle, než žil."

Reklama