Napadá mne mnoho otázek, na které si i po 5 letech manželství těžko hledám odpověď,“ píše ve svém dnešním příspěvku čtenářka Bokul. Její manžel je v rozhodování o rodinných záležitostech u nich druhý...

Poslední čtenářský příspěvek k dnešnímu tématu je od Bokul. Zaujala mě hlavně úvaha o počtu dětí – kdo o něm má rozhodnout, když mají partneři každý jiný názor? Schválně o tom hlasujte...


Pěkné úterní, ač upršené, odpoledne.

O dnešním tématu už přemýšlím několik hodin. Ne snad proto, že bych k němu neměla co říct, ale spíš proto, abych sama sobě dokázala zodpovědět, zda jsem či nejsem spokojená s tím, jak na tom můj muž je s rozhodováním.

Pokud bych měla popsat moji drahou polovičku… Je o 13 let starší než já, z velké části flegmatik, ve zvěrokruhu je váha. Většinu života žil s babičkou a dědečkem, kteří mě dle vyprávění jsou sympatičtí. Od člověka, který se v 17 letech odstěhoval od rodičů k prarodičům, bych pravda očekávala možná trochu více samostatnosti a schopnosti rozhodovat – a to nejen o tom, zda si dnes v k večeři přeje chleba s marmeládou nebo paštikou.

Je to 14 dní, co jsem ho prosila, abychom si společně sedli a podiskutovali o tom, zda případně jak změníme náš život na příštích pět let. Tuto sobotu nás totiž čeká 5 leté výročí od založení hypotéčního úvěru. A v době, kdy se mění fixace, je možné udělat změny, které pak opravdu ovlivní to, jak bude vypadat rodinný rozpočet příštích 5 let. Na moji snahu jsem se dozvěděla od manžela stručnou odpověď: „Nech to tak, jak to je.“ Pro něj vyřešená záležitost. Mě to ale přeci jen nedalo a domluvila jsem si po telefonu několik možností. Na výběr jsem příliš času neměla, manžel se odmítl na toto téma bavit. To konečné rozhodnutí jsem tedy nakonec udělala já. I pro mne je nyní otázkou, zda jsem udělala dobře. Nepotřebuji radit, zda koupit rohlíky nebo chleba, marmeládu nebo paštiku – klidně koupím obojí. A když se spletu, jsem přesvědčená, že to přežijeme. Nicméně rozhodnutí jako to výše popsané je poněkud náporem na nervy. A já jsem na to zůstala sama. Manželovi jsem to také do očí řekla, že to od něj není fér.

Na protiváhu mohu dát ale jeho pevné rozhodnutí ohledně dalšího dítěte. Společně již před svatbou jsme chtěli dvě. Nyní mu stačí jedno a další prostě nechce. Můj názor ho nezajímá. Jeho rozhodnutí je prý z čistého pragmatismu. Minule mi vysvětlil, že přeci dvě děti mám – syna a jeho. Spoléhá na to, že jsem rozumná ženská, že nevyvedu nějakou „blbost“.

O čem by tedy měl muž rozhodovat? V některých rodinách rozhoduje o tom, co se bude opravovat, kde se bude investovat. U nás doma plánuji já a pak se ptám, jestli moje polovička souhlasí. Z mé strany možná taky vyčůranost – nechci rozhodnout sama, nechci, aby všechna odpovědnost za rozhodnutí byla na mých bedrech. Měl by rozhodovat o počtu dětí? A kdo má to poslední slovo, pokud dva lidé mají odlišný názor? Žena či muž? Má rozhodující slovo ten, který přinese financí do rozpočtu? Napadá mne mnoho otázek, na které si i po 5 letech manželství těžko hledám odpověď.

O sobě bych mohla říct, že mám ráda věci pod kontrolou, snažím se, aby rodina mohla fungovat. Snažím se šetřit, abychom někdy mohli trochu víc utrácet. Manželovi je však dost věcí jedno. A nebo mu ony věci nejsou jedno, ale nedá svůj názor najevo. Nevím, zda bych dokázala žít bez nutnosti rozhodnout se, ale připouštím, že bych si to možná chtěla zkusit (ideálně po boku někoho, kdo činí především správná rozhodnutí).

Tíha četných rozhodnutí, na které jsem sama, mě vysiluje. O to více se skláním před matkami samoživitelkami, na kterých všechna rozhodnutí zůstávají tak nějak přirozeně.

Všechny čtenáře i redakce zdraví,
Bokul

Pozn. red.: Text neprošel jazykovou korekturou.

Téma dne 3. září 2013: Je rozhodný?

Příspěvky k tomuto tématu již nepište. Po šestnácté hodině se dozvíte, která z přispěvatelek dostane slíbený dárek: knížku Mystický sex od A do Z autorky Cassandry Lourisové (vydala METAFORA) .

kniha

Reklama