Bulvár

Thelma a Louise po česku


Bylo mi osmnáct a měla jsem řidičák pár měsíců. Naše rodina v té době vlastnila 20 let starého chrpově modrého žigulíka, který se však těšil vážnosti a úctě až posvátné u obou mých rodičů (přece jenom si jej pořídili v době jako své tři děti). Říkali jsme mu Karlík. A po tom, co jsme spolu zvládli dozorované „kondiční jízdy“ během mé autoškoly, spojené s couváním, trénováním rozjezdu do kopce apod., jsem si k němu vypěstovala úzký vztah i já.

Nicméně důvěru rodičů k samostatným jízdám jsem si získávala jen pomalu. K volantu jsem se dostávala převážně jako taxikář na rodinné návštěvy. Přiznávám, že na jedné straně nejsem z kategorie „rozených“ řidičů, na druhou stranu však jistotu za volantem nabýváte jaksi pomaleji, když vedle vás na sedadle spolujezdce odříkává otčenáš a zdrávas babička, když jsme se totiž vracívali, chtěla mít na večer už své odmodlené.

Postupem času jsem se přece jen dostala do fáze, abych o víkendech sama jezdila pro mou sestru k autobusu do 6 km vzdálené vesnice zvané Dobrá, kam se jí k domovu víkendovými spoji podařilo dorazit nejdále.

Tyhle krátké jízdy jsme si náramně užívaly a připadaly jsme si pomalu jako Thelma a Louise :-) v jejich road movie. Některou sobotu jsem opět vyrazila na svou pravidelnou linku a sotva jsem vyjela z obce uviděla jsem zuřivě stopovat dvě mladé holčiny s bágly promoklé na kost. I zželelo se mi jich a zastavila jsem. Domluvily jsme se, že je vyhodím na své konečné - v Dobré, přece jenom už odtamtud jezdí vlak a nějaký ten autobus častěji. Usadily se pěkně vzadu a cestou jsme plácaly něco o počasí, trampování u blízké přehrady a bůh ví, o čem ještě. Když jsem pak v Dobré zastavila, vhrkly: „Tak ahoj!“ a začaly se hrnout ven. JENŽE já zastavila, abych při odbočování vlevo na parkoviště dala přednost protijedoucímu autu a ty dobrodějky otevřely oboje zadní dveře a jaly se vystupovat. Zařvala jsem hystericky: „Okamžitě zavřete dveře!“. Ony se nejprve podívaly ustrašeně na sebe, jakože se právě staly obětmi únosu a jejich osud bude zpečetěn zítřejší černou kronikou, ale když koukly na mě, asi jsem měla smrt v očích, protože zase rychle sedly zpátky a dveře přibouchly. Načež kolem nás profrčela auta v obou směrech.

Cesta je v těch místech dost široká a dost možná by oba řidiči tuhle zmatečnou situaci zvládli, na druhé straně by dost možná náš Karlík mohl přijít o oboje dveře a já o své první a zároveň od té doby i poslední dvě stopařky.

Kolena se mi klepala ještě dlouho po tom, co jsem zaparkovala a holky se vytratily. Na zpáteční cestě řídila sestra a moje pocity za volantem měly ještě dost dlouho k těm bezstarostným T & L.

 

Bezkolizní den přeje

Japina

           

… Karlík si svůj smolný den vybral o nějaký ten pátek později, kdy do nás na dovolené na Slovensku bočně vrazil z vedlejší cesty vjíždějící mercedes. Odnesl to komplet celý bok, nic vážného se však naštěstí nikomu nestalo. Jen jaksi Karlík už nebyl od té doby uctíván jako božstvo, ale jako obyčejný smrtelník.


Milá Japina,
díky za pěkný příspěvek a za to, že máte srdce brát promoklé stopařky.
Soutěž: 4 Dvě nuly v kroužku, jedna stojí, druhá leží
   
07.05.2007 - Společnost - autor: Dana Svobodová

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme