Když Žena-in začínala plnit novoroční přání čtenářkám, věděla jsem, že i moje největší přání se brzy splní. Na Silvestra roku 2008 kurýr přivezl cenné psaní, to nejcennější, co jsem kdy dostala. Uvnitř obálky totiž čekala vstupenka na pražské vystoupení nejlepší severské kapely – The Rasmus.

Ač se zdálo, že se dny vlečou a vůbec to neutíká, chvíle, na niž čekám dobrých pět let, přece jen nastala. A nepřeháním, když tvrdím, že těch pár hodin má zaděláno na nesmrtelnou vzpomínku. Alespoň pro mě a několik dalších návštěvníků, kteří si z koncertu nesli kromě té vzpomínky také několik dalších suvenýrů v podobě triček nebo dokonce i kalhotek s logem kapely.

Ale nejdřív od začátku... Rocková skupina The Rasmus představuje splněný chlapecký sen. V roce 1994 založila čtveřice středoškoláků kapelu, která nesla, a nese dodnes, jméno podle finského boha větru. O rok později už jim vyšlo první album Peep. Následovala tři další alba a to další, čtvrté, pro ně bylo přelomové. Nezapomenutelný hit In the shadows obsadil první místa hitparád, kde se ještě dlouho držel. Další album Hide from the sun bylo zatím nejprodávanější. Prodalo se jich přes 1,5 milionu. Ale jejich nové album Black roses má docela dobře našlápnuto a je možné očekávat, že Hide from the sun bude pokořeno.

Právě v rámci představení Black roses se finská formace dostavila i do Prahy. Už během pozdního odpoledne se sjížděly první skupinky nedočkavců ke zhruba dvoutisícové Folimance, kam byl koncert pro velký zájem přemístěn z původně plánovaného Lucerna Music baru. Hodinu před začátkem koncertu se před vchody těsnily celé davy. A kdo by čekal ve většinovém osazení teenagery vyznávající styl emo, byl by překvapen. Dorazili malí, velcí, tlustí, tencí, v pubertě i v přechodu – zkrátka pestrá směsice všeho.

Podařilo se mi ukořistit místo ve třetí řadě. Jen mi trochu dělala obavy těsná blízkost obřích reproduktorů. O půl osmé světla v hale zhasla a reflektory se zaměřily na pódium, kam vběhli tuzemští Airfare. Nadějná formace upozornila na nové album Do you like my shit?, které se chystá vydat letos na jaře. Zahráli několik svých skladeb a diváci se s nimi rozloučili velkým aplausem.

Samotní The Rasmus však v publiku vyvolali hotové davové šílenství. Lauri, Eero, Aki a Pauli v sobě mají něco, co rozproudí krev i v člověku z kamene. I ten nejostýchavější divák zahodil stud hned při první písni. Všichni do jednoho skákali, křičeli a zpívali s kapelou z plných plic. Běhěm vystoupení zazněly nejen písně z nového alba, ale i starší hity jako No fear, First day of my life, In the shadows.

Vystoupení si viditelně užívaly obě strany. Zpěvák kapely, pro něhož je charakteristický slušivý rozcuch a černé oční linky, předvedl mimořádně energickou show. Showmani jsou koneckonců všichni čtyři členové kapely, kteří před neutichajícím publikem ukázali, že by se docela dobře uživili i jako baviči. Dokázali do víru extáze strhnout všechny a s publikem si krásně pohráli.

„A teď chci vidět světýlka!“ zvolal Lauri, když začínali hrát dojemnou Live forever. V tu chvíli se v hale rozžehly desítky, ne-li stovky zapalovačů. My, nekuřáci, jsme si posvítili aspoň mobilními telefony. A oči nejednoho z nás poněkud zvlhly.

Třešničkou na rockovém dortu byl moment, kdy si vybrali z publika mladou divačku a dali jí do ruky finský hokejový dres. Ač jsem měla, jakožto skalního příznivec českého hokeje, nutkavou potřebu upozornit slečnu, že spáchá vlastizradu, pokud to obleče, nebylo to nic platné. Než jsem varování stačila doříct, měla ho už na sobě. Alespoň se však lidé v prvních řadách měli čemu zasmát. Mladá slečna si pak střihla společně se zpěvákem píseň ve finštině.

O desáté hodině se kapela s diváky rozloučila a opustila pódium. Ti se s tím ale nechtěli smířit, a tak jsme si společnými silami vyrobili přídavek. Za ten byli odměněni dlouhým hurónským aplausem. Na úplný závěr toho všeho zazněla moje oblíbená Sail away. Díky, hoši!

A tohle si nemůžu odříct....


Líbí se vám?

Reklama