Překonat sebe sama, překonat svou lenost a pohodlnost, překonat samolibou víru ve vlastnídokonalost. Kdo je toho dneska schopen a kdo je vůbec ochoten se o to pokusit?

 

To všechno a ještě o „trochu“ víc dokázala Barbara, která vroce 1996, ve svých dvaadvaceti letech, byla úspěšnou studentkou, měla před ukončením magisterského studia.

 

Jenže: „Měla jsem téměř hotového magistra – obor lingvistika, zaměření neurolingvistika – a pořád jsem narážela na to, že neumím dobře anglicky. Snažila jsem se nejdříve o nějaké stipendium. VČechách se mi vysmáli, že když mám na studium vNěmecku, tak budu mít peníze i na studium vUSA, a vNěmecku mi řekli, že je moje studijní úspěchy nezajímají, protože nemám německou státní příslušnost. Bylo mi jasné, že když něco nepodniknu sama, budu mít sice titul, ale nebudu umět anglicky, což je v lingvistice a pro vědeckého pracovníka jistá smrt.“

 

Ačkoliv tenkrát uplynulo už téměř sedm let od pádu železné opony, vycestovat do USA jako au pair nebylo vůbec běžné. Barbara si všechno zařídila sama a své rodiče postavila dva měsíce před odletem před hotovou věc.

 

Našla si rodinu vBostonu, se kterou se domluvila na podmínkách pobytu. Za práci vdomácnosti a dva dny hlídání Jacka (1,5 roku) a Bena (3 roky) měla jídlo a ubytování zdarma, za každou další odpracovanou hodinu šest dolarů. „Peníze šly, ale nebylo vtom kapesné, jazykový kurz ani žádné jízdné. Letenku jsem koupila na dluh. Nechala jsem si otevřít na kontě deposit tisíc marek, který jsem okamžitě vyčerpala, a pořídila jsem si kreditní kartu, ta mi dost pomohla. Prostě neměla jsem moc peněz. Do kina nebo na kávu do města jsem mohla ze začátku chodit maximálně jednou týdně.“

 

I když byla Barbara na život vzahraničí zvyklá, už čtyři roky studovala v Německu, po příjezdu do Bostonu nastal šok.„Šlo hlavně o rozměr věcí a vzdálenosti. Pamatuji se, že hned první den po příletu, kdy mě má hostitelská matka Debi vyzvedla na letišti, jsme projížděli odpoledním Bostonem. Všechno – auta, lidé, obchody – bylo mnohem větší než vEvropě. A taky jsem hned byla zaměstnaná, dvě hodiny jsme se starala o kluky, Debi totiž potřebovala jít kdoktorovi. To bylo na mě trochu moc, byla jsem šokovaná, sjakým klidem a samozřejmostí mě hned paní domu zaměstnala.“

 

 

Čtěte také: Zkušenost: au pair v Londýně

 

Za začátku Barbara ve svých volných dnech jen spala, aby překonala psychickou i fyzickou únavu zpřetížení – k tomu vcizině docházíkvůli novému prostředí a jazyku. Nějaké velké krize a splíny ze samoty si ale dovolit nemohla. A když byly, překonávala je prací, kterou se snažila plnit na sto procent. Uvědomovala si, proč přijela, a šla za svých cílem: naučit se anglicky. „Asi po třech měsících jsem začala věřit, že tomu, co slyším, i rozumím. Každý den jsem se pilně učila gramatiku, koukala se na staré americké filmy a v druhé půlce svého pobytu absolvovala jazykový kurz na Cambridge. Před odjezdem jsem už slušně mluvila, ale opravdu zvládat angličtinu jsme začala až po návratu do Evropy, kdy jsem se jí věnovala intenzivně.“

 

Mladí manželé Debi a Kevin, o jejichž děti se Barbara starala, jí poskytli malý samostatný podkrovní byt svlastním vchodem. „Byl to luxus. Přijali mě dobře a přívětivě. Jen Debi byla někdy trochu skoupá na slovo a žárlivá. Vyžadovali profesionální práci, žádné smutky se mnou neřešili. Když má člověk ve vlastním domě někoho cizího, je asi třeba si uchovat odstup. Vzpomínám na ně ale moc ráda, často jsem společně večeřeli, vařila jsem já, i když to nebyla má povinnosti, ke konci mě dvakrát vzali kmoři a několikrát na výlet. Sdětmi jsme si rozuměli skvěle.“

 

Internet tenkrát nebyl tak dostupný jako dnes, mobilní telefony neexistovaly, veškerá komunikace srodinou, přítelem a kamarády stála na psaní dopisů a na telefonování.„Všechny peníze, které jsem si vydělala navíc, jsem nakonec protelefonovala. Podařilo se mi najít speciální tarif pro Evropu. Byl sice levnější, než ten běžný, ale stále dost drahý.“

 

A jak by Barbara stručně shrnula své postřehy a rady? „Je nutný pozitivní přístup knové kultuře, mít jasno, co se od vás očekává, socializovat se, neunikat do českých komunit a nečekat, že hostitelská rodiny bude vaší náhradní rodinou! Taky jít se sto procentním nasazením za svým rozhodnutím, a pak zůstat stále zvídaví a netrpět nějakým pocitem méněcennosti jen proto, že jste načas „jenom“ aupair.“

 

Celkově na svůj pobyt vUSA vzpomíná Barbara velmi pozitivně. Jak sama říká: „I přes těžké začátky jsem se nakopla, a to tak daleko, že jsem vroce 2004 obhájila disertační práci napsanou vangličtině.“

 

Máte podobné zkušenosti z ciziny? Podělte se o ně!

Reklama